Bylo mi asi pět let, a právě jsme šli s mamkou na návštěvu k babičce naší obvyklou cestou kolem hřbitova. Těsně za hřbitovem jsme, jako vždy, šli do mírného kopečku podél javorového stromořadí. Byl teplý podzimní den a já jsem pozoroval pestrobarevné padající listy v barvách indiánského léta. Nejvíc mě ale fascinovaly roztočené vrtulky z okřídlených javorových dvounažek. Ta malá křidélka, která jsme si, po jejich rozpojení, dávali jako děti na nos.
Vrtulky se z vysokých stromů jako malinké helikoptéry krouživě, ve spirálách, snášely k zemi.
Právě jsem nad hlavou pozoroval jednu javorovou vrtulku, která se, pomalu rotujíc, jak ve zpomaleném filmu, blížila přímo ke mně. A pak se to stalo.
Najednou se svět zastavil.
Přímý zásah vědomého prožitku tady a teď. Můj první zážitek, kdy jsem se vědomě cítil součástí všeho, na který si pamatuji. Ještě dnes cítím to vzrušující příjemné mrazení a údiv z pouhé existence. Do této chvíle jsem se, jako malé dítě, cítil neoddělený od okolního světa, ale teď jsem se stal přímo tou pomalu rotující se vrtulkou a snášel se k zemi.
Snad to způsobila symbolika a blízkost smrti sousedního hřbitova, snad ve spirále klesající roztočená vrtulka nebo ten nádherný, slunečně větrný podzimní den.
Možná souhra toho všeho.
Kdoví?
Vzápětí po tomto krásném okamžiku následovalo prozření, které pro mě bylo tak trochu šokem. Poprvé jsem si uvědomil svoji vlastní smrtelnost a to, že jsem nejenom součástí všeho na tomto světě, ale také že jsem samostatný jedinec, který tu je sám za sebe, a který má také prožít a naplnit svůj vlastní život.
Cítil jsem v sobě úplnou změť protichůdných pocitů. Prožil jsem něco nádherného a zároveň jsem nějak podvědomě cítil, aniž bych si to byl tehdy schopen pojmenovat, že jsem právě přišel o blažené nevědomí a svoji dětskou nevinnost.
Cesta kolem hřbitova mi od té doby byla připomínkou toho, kde všichni jednoho dne skončíme. V blízkosti hřbitova jsem měl pokaždé takový zvláštní, příjemně nepříjemný, mrazivý pocit. Symbolika smrti zde byla všudypřítomná, zvláště pak v místě, kde člověk musel projít úsekem cesty sevřeným vstupní branou hřbitova z jedné strany a hřbitovní kaplí ze strany druhé, koridorem s téměř hmatatelnou atmosférou smrti. Někdy nám do pomalého kroku hrály i typické hluboké a protáhlé tóny ponuré pohřební dechové hudby, kterou jsem pak nemohl vyhodit z hlavy a pusou napodobujíc zvuk trubky si ji celou cestu přehrával.
Občas mamka prohodila i pár slov s hrobníkem. Byl to moc milý pán, doslova dobrák od kosti. Moje mamka ho dobře znala, protože si jako malá hrávala s jeho dětmi. Hrobník se jmenoval pan Bernard a jako pomocníka na hlídání měl velkého psa, samozřejmě že bernardýna.
Cesta kolem hřbitova s jeho hřbitovní atmosférou a návštěva babičky jsou v mých vzpomínkách nerozlučně a neodmyslitelně spjaty.
Nebudete tomu věřit, ale párkrát mě babička dokonce poslala k hřbitovu vyzvednout dědu přímo z rakve.
Vím, zní to sice trochu morbidně, ale co jsem měl dělat. Bylo to přece přání babičky, která mě milovala. Co bych pro ni neudělal.
Pokud se obáváte, že to zanechalo následky na mém duševním zdraví, tak se opravdu bát nemusíte. Ta rakev totiž byla ta „Rakev“, hospoda poblíž hřbitova, kam děda chodil hrát mariáš o desetníky.
No, a taky tam samozřejmě chodil na pivo. Někdy i na víc piv. To se tam pak taky občas zapomněl a já ho potom musel jít vyzvednout.
Rakev pro mě měla přídech tajemného, zakázaného světa, kam jsem běžně neměl přístup.
Jít do Rakve na pivo nebylo pro žádný pověrčivý sralbotky a podle toho taky vypadal výkvět otrlého osazenstva štamgastů, mezi které patřil i můj děda.
Někdy jsem si na chvíli přisedl k dědovi a čekal až dohraje partii. Pozoroval jsem drsné, nemluvné karbaníky, desetníky na stole, pivní tácky, a taky se dusil hustým cigaretovým kouřem, který se líně převaloval nad hospodskými stoly, a přes který téměř nebylo možné dohlédnout na druhý konec místnosti. Nejvíc mě ale bavilo pozorovat ekvilibristiku výčepního. Použitý půllitr nejdříve „vyčistil“ tím, že ho jednou, dvakrát nasunul na štětku ukotvenou na dně dřezu plného zakalené, téměř neprůhledné hnědé vody. „Umytou“ sklenici pak nechal odkapat na zvlněném plechu vedle pípy. Potom vzal půllitr, otočil pípou a obratně do něj, po jeho vnitřním obvodu, stočil pivo na jeden zátah. Na konci čepování se na pivní hladině vždycky vytvořila krásná, vysoká čepice z krémově husté pěny.
Občas nás, mě a bratrance, děda poslal se džbánem pro točené pivo. Když jsme dorazili do Rakve, tak jsme tehdy sotva viděli na výčepní pult. Podávání alkoholu mladistvým tenkrát nikdo moc neřešil. Stačilo jen říct:
„Dobrý den, děda nás posílá pro pivo.“
Pak jsme museli spěchat domů, aby pěna úplně nespadla a zároveň dávat pozor, abychom pivo nevylili. Cestou jsme testovali kvalitu pěny i piva, ale „nenápadně“, tak, aby to nikdo nepoznal. Samozřejmě, že nám tehdy hořké pivo příliš nechutnalo, ale příchuť zakázaného ovoce, v tomto případě spíše piva, byla až příliš lákavá. Kolemjdoucí jen kroutili hlavou, když viděli dva malé kluky, jak usrkávají pivo z velkého džbánu, který si museli navzájem držet, aby ho vůbec mohli alespoň trochu naklonit k ústům.
Symbolika smrti a znovuzrození
Javorové semínko, ukryté ve vrtulce, symbolicky připomíná, že smrt je nedílnou součástí nového zrození. Plod umírá, opadává ze stromu, aby se mohl znovu probudit do nového života vyrašením ze semínka ukrytého uvnitř plodu.
Smrt a zánik je protipólem i předpokladem života, kterému opět umožňuje vzniknout. Bez smrti by nebylo života. Tam, kde nejvíc bují život, je také všudypřítomná smrt a zároveň tam musí i hodně organismů umírat. Třeba v takové džungli. Život jedněch, je vykoupený smrtí druhých.
Dobře živené žížaly
Však také hned vedle hřbitova život přímo bujel. Přímo za hřbitovní zeď, poblíž staré márnice, se totiž vyhazoval veškerý rostlinný odpad ze hřbitova. Rozklad hřbitovního listí, květin a dalšího odpadu vytvářel ideální podmínky pro život hmyzu a červů. S dědou jsme tam chodili na obrovské tlusté rousnice, velikostí připomínající spíše malé hady. Dobře živené žížaly děda používal jako návnadu při chytání ryb. Kdoví, z čeho tak dobře prospívaly. Možná, že si půdou pod hřbitovní zdí chodily na hřbitov i pro jiné živiny.
Posvátný skarabeus
Bylo tam také spoustu temně černomodrých, kovově lesklých brouků – chrobáků a vrubounů. Tito hovniválové, živící se převážně tlející hrabankou a výkaly, jsou známí především tím, že před sebou neúnavně válí kuličku výživného trusu s nakladenými vajíčky svých potomků. Nejznámějšího vrubouna neboli skarabea, tzv. vrubouna posvátného, Egypťané uctívali jako symbol slunečního cyklu – stále se opakujícího znovuvzkříšení a zmrtvýchvstání slunce. Domnívali se totiž, byť mylně, že stejně jako slunce každé ráno opět vystupuje z říše temna na oblohu, tak se i skarabeus vždy znovuzrozuje sám ze sebe, z kuličky vlastního rozkladu, kterou válí před sebou. Brouk s takovým symbolickým významem na hřbitov prostě patří. Stejně jako hrobaříci, kteří nalezené mrtvolky skutečně pohřbívají do země. Pod mrtvým tělem živočicha podhrabávají půdu tak dlouho, až tím mrtvolku zahrabou. Jejich děti, vylíhlé larvy, se pak živí rozkládající se mršinou.
I lidem se vedle hřbitova dařilo.
Poblíž hřbitovní kaple bylo také dětské hřiště a prolézačky, školka, kousek dál i škola, kam jsem chodil do první a druhé třídy, holičství, již zmíněná hospoda Rakev a přímo vedle ní i malinká cukrárna nebo spíš obchůdek s cukrovinkami s jedním pultíkem zákusků, které se říkalo jak jinak než U Rakve. V cukrárně měli výbornou pistáciovou zmrzlinu, po který jsem se mohl utlouct. Občas nám tam mamka koupila čokoládové Ledové kaštany, Kočičí jazýčky nebo, tehdy moji nejoblíbenější čokoládu, Kofilu, malou kávovou čokoládovou tyčinku ve žlutém obalu s obrázkem mouřenína. Tu krémovou, na jazyku se rozplývající chuť náplně po rozkřupnutí čokoládové tabulky, vzápětí následovanou omamnou kávovou vůní, cítím dodnes. Slavná tyčinka se pořád prodává, ale už není, co bývala. Původní složení zčásti nahradil levný palmový tuk a tyčinka chutná, nebo spíš nechutná, tak nějak jinak. Občas jsme si taky dali, na tomto místě snad téměř povinné, rakvičky, ale ty mi nikdy nějak zvlášť nechutnaly.
Cesta za hřbitovem vedla kolem zříceniny staré rozhledny, která se tyčila přímo nad márnicí. V nočním šeru vypadala zřícenina jako nějaká tajemná, strašidelná věž nebo spíš vysoká kaple, jako stvořená pro okultní mše bytostí ze záhrobí. Člověka z toho místa mrazilo na zátylku. Párkrát mě tam vzala moje o osm let starší teta, když mě „hlídala“. Bylo ji tehdy kolem 17 let a se svou partou si tam chodili nikým nerušeni zakouřit, dělat různý vylomeniny nebo jen tak pokecat. Taky si pamatuju, jak jsme s tetou lezli na plechovou střechu vodárny poblíž a pořádali na ní závody hlemýžďů. Pod rozhlednou, přímo u cesty, bylo rumiště, kam jsem zase chodil s prababičkou sbírat květy černého bezu na oblíbenou lahůdkovou kosmatici – smažené květy černého bezu s vajíčkem.
Prach jsi a v prach se obrátíš
Dnes už na onom hřbitově leží babička i děda, stejně jako moje milovaná zlobivá prababička a její maminka, moje praprababička.
Hřbitov je připomínkou konečnosti našich dnů. Připomínka smrtelnosti, která nás vede k tomu, abychom své dny na zemi prožili naplno, a abychom našemu životu dali nějaký smysl.
Je jenom na nás, jaký smysl mu dáme.
Možná by vám k tomu mohlo pomoct takové malé cvičení.
Je to tak trochu podivný návrh a vyžaduje určitou míru vaší odvahy.
Odvahy postavit se tváří v tvář vlastní smrti.
Ale nebojte se, jenom na papíře.
Schválně, zkuste si napsat svůj vlastní nekrolog – vzpomínku na sebe samé poté, co jste zemřeli.
Vlastně nekrology dva. Nekrolog života, jaký byste prožili, kdybyste nadále žili tak, jak žijete doposud a nekrolog života, jaký byste si skutečně přáli žít.
Že jsou oba stejné? To je úžasné. Pak vám gratuluji k naplněnému životu.
Pokud stejné nejsou, tak je možná načase s tím něco udělat a konečně začít žít takový život, jaký si přejete a naplno rozvinout svůj potenciál. Dlužíte to sami sobě i životu, tomu zázraku a privilegiu, které jste dostali darem. Byla by přece věčná škoda tento jedinečný dar jen tak promrhat v jednotvárné šedi dnů bez kouska nadšení pro něco, co za to stojí.
Ten první krok můžete udělat právě…
TEĎ.
