Být známý, slavný, bohatý, něčeho dosáhnout, být opravdu někdo.
Tak je většinou vnímán úspěch v běžném, konvenčním slova smyslu. Úspěch, který se týká celebrit v různých oblastech.
K tomu, abyste dosáhli takovéhoto typu úspěchu, musíte mít značně hypertrofovanou potřebu uznání od jiných lidí. Většina takzvaně významných a slavných lidí, pokud se významnými a slavnými nestali tak nějak nedopatřením nebo omylem, se musela na vrchol vypracovat obrovským úsilím a tím, že neúnavně šli za svou vizí úspěchu.
Co bylo motorem jejich touhy po úspěchu?
Proč si mnozí lidé přejí být obdivovanými celebritami?
Lidé toužící po slávě vlastně podvědomě hledají lásku, přijetí, obdiv a uznání, kterých se jim pravděpodobně nedostávalo v dětství. Pokud by se jim toho všeho dostávalo, jejich touha po slávě a úspěchu by se dlouhodobě neměla čím vyživovat nebo by u nich tato potřeba ani nevznikla. Všimněte si, čím si většinou museli projít ti nejslavnější ze slavných.
Čím méně vás vaši rodiče milovali, čím méně se o vás zajímali, čím více jste zažívali různých protivenství, tím více budete trpět chorobnou potřebou uspět a snahou získat uznání a obdiv svého okolí.
Je to zjednodušený výklad? Asi ano. Ale zkuste se schválně zamyslet nad tím, co konkrétně vás, slavné lidi nebo různé bulvární celebrity, žene kupředu za pomíjivou slávou a uznáním.
Dostáváme-li a prožíváme-li v dětství lásku bez podmínek, pak v dospělosti nemáme potřebu být za každou cenu středem pozornosti a dokazovat ostatním svoji hodnotu, a to, že si zasloužíme jejich zájem, obdiv nebo třeba i závist jako náhradu za nedostatek lásky. Díky milujícím rodičům, se naučíme mít rádi sami sebe a nejsme pak závislí na tom, zda nás druzí milují či ne. Dokonce se dokážeme mít rádi i milovat druhé bez nároku na to, aby naše city byly opětovány. Nemáme potřebu dávat svoji lásku jako něco za něco. Prostě ji ze sebe jenom vyzařujeme, marnotratně ji kolem sebe šíříme a tím si ji zároveň znovu přitahujeme do svých životů.
Lidé, kteří měli šťastné dětství, nemají tak vyvinutou potřebu a touhu vyniknout, něco sobě i druhým dokazovat. Nemají potřebu usilovat o lásku a zájem druhých, protože obojí prožívali již v dětství. Získali tak jedinečný vklad, který jim umožňuje žít vyrovnaným a šťastným životem i v dospělosti. Váží si sami sebe, mají se rádi, nepochybují o sobě, nemají rozvinutý komplex méněcennosti, který by museli přebíjet silným egem, úspěchem a slávou.
Řekněme, že se vám splnil váš sen a stali jste se slavnými.
Bohužel ani světská sláva vás nespasí. Psychické problémy se většinou s dosaženou slávou a úspěchem ještě zintenzivní. Proto také spoustu slavných lidí trpí depresemi, různými závislostmi a často dokonce i předčasně ukončí svůj život. Zjistí, že v jejich celoživotní snaze získat si bezpodmínečnou lásku druhých jim sláva nakonec nepomohla. A stejně tak jim nepomohla v tom, aby se naučili mít rádi sami sebe.
Je paradoxem, že mnozí slavní komici trpěli těžkými depresemi. Jejich schopnost bavit lidi často vznikla nutkavou potřebou zaujmout, upoutat na sebe pozornost, a tak postupně dotáhli svůj dar bavit ostatní a být vtipní až k dokonalosti.
Jako by se za touhou a schopností rozesmávat druhé skrýval smutek, který si s sebou nesou z problematického dětství. Otřesné životní podmínky, život na okraji společnosti, týrání, nemožnost nikde zakořenit, chybějící láska rodičů, pocit osamělosti a sociální izolace, neúplná rodina nebo problematické vztahy v rodině, způsob života, vzhled, povaha nebo hodnoty, které vás nějakým způsobem vyčleňovali z kolektivu. To vše a mnoho jiného může vést k enormní snaze získat si pozornost a uznání druhých.
Slavný, geniální komik Robin Williams, který nakonec ukončil svůj život vlastní rukou, se v dětství cítil osamělý, bál se svého otce, místo rodičů se o něj většinou staraly chůvy. Trpěl nedostatkem lásky. Jak sám říkal, trpěl „Please Love Me“ („Prosím miluj mě“) syndromem. Chtěl být milován, oblíben a přijímán lidmi ve svém okolí. Získával to tím, že ve druhých vyvolával smích, díky kterému zapomínal na svůj strach z odmítnutí a sociální izolace. Za humorem skrýval své zranitelné já. Od depresí jej to však neuchránilo. Stejně jako plejádu dalších úžasných komiků, kteří zápasili s depresí, závislostmi a sebedestruktivními sklony. Z těch světově proslulých to jsou například Charlie Chaplin, Jim Carrey nebo Woody Allen. Z našich smutných klaunů můžeme jmenovat třeba Vladimíra Menšíka, Vlastu Buriana, Miloše Kopeckého, Luďka Sobotu nebo Vlastimila Brodského.
Je možné, že abyste mohli být mimořádně vtipní, tak musíte mít také hodně rozvinuté své smutné, depresivní já, protože protipóly, jak je známo, mají tendenci se vyvažovat.
Chcete být úspěšní a slavní a máte obavy, že pro to nemáte ty správné předpoklady, protože vaše dětství byla procházka růžovým sadem? Nebojte se, i takové dětství, ostatně jako každé jiné, lze považovat za obtížné. Zdaleka ne každý měl tu smůlu, nebo chcete-li štěstí v neštěstí, že prožil tak tragicky otřesné dětství jako nejslavnější a nejbohatší hvězda showbyznysu Oprah Winfrey. Zároveň nikdo z nás nejspíš neměl úplně bezproblémové dětství, protože to by musel žít v nějaké jiné realitě.
Každý si v dětství zažil nějaké to, alespoň malinké, příkoří nebo bezpráví.
Když už ne ve skutečnosti, tak alespoň ve svých představách. Tudíž se nemusíte bát ani vy, kteří jste prožili relativně šťastné dětství. Nějakou tu potřebu sem tam v něčem uspět nejspíš také budete mít.
Představte si, jak obtížně se také musí vyrovnávat s nástrahami života člověk, jehož dětství bylo prostoupeno bezpodmínečnou láskou a bezmeznou podporou jeho nejbližších. Jen si představte ten šok a nápor při vstupu do samostatného života, kdy je konfrontován s drsnou realitou. Navíc se vsadím, že takhle šťastnému dítěti se kvůli jeho „postižení“ abnormalitou bezpodmínečné rodičovské lásky přinejmenším alespoň párkrát posmívali ti méně šťastní, škodolibí spolužáci ve škole. Těžkost vašeho dětství může klidně spočívat právě v tom, že bylo až příliš idylické a nepřipravilo vás tolik na řešení obtíží různého druhu.
Asi už tušíte, že abyste byli v životě šťastní, tak nemusíte být slavní. Víte to, že ano?
Je dokonce pravděpodobné, že pozlátko slávy vás o skutečné štěstí připraví nebo přinejmenším oddálí jeho dosažení.
Někdo snad může trpět i mírnými obavami z toho, že nemá až takovou potřebu být slavný a takzvaně úspěšný. Že mu stačí jen tak být, užívat si a prožívat přítomný okamžik bez nějakých přehnaných ambicí. Alespoň do té doby, než mu dojde, že právě v tom spočívá jeho životní úspěch a štěstí. Ano, vaším úspěchem se může stát i to, že přestanete mít potřebu být úspěšní. Možná zjistíte, že není třeba neustále někomu nebo sobě dokazovat to, že něco dokážete.
To je pak úleva, když zjistíte, že se nemusíte neustále hnát za chimérou úspěchu a konání velkých skutků, které se zapíší do dějin.
Úspěch může mít nekonečně mnoho podob a pro každého z nás bude představovat něco trochu jiného.
Možná, že tím pravým, skutečným úspěchem je prožít svůj život ve štěstí, lásce a harmonii s pocitem životního naplnění.
Takový úspěch však většinou neplní titulní stránky novin a bulvárních médií.
Proto navrhuji novou definici úspěchu:
„Úspěch je žít takový život, jaký si přejete. Život, za kterým se budete moci jednou, až nastanou vaše poslední chvíle, s klidem na duši ohlédnout a plni vděku přitom cítit, že to stálo za to a že jste privilegium zvané život nepromarnili. “
Pro někoho to bude znamenat mít šťastnou rodinu, pro jiného bude úspěchem krásná zahrada, pro jiného poklidný život na samotě v obklopení přírodou, pro dalšího nic menšího než zlatá olympijská medaile nebo titul mistra světa. Někdo bude za úspěch považovat to, že někomu udělal radost a učinil tak jeho den i život o něco šťastnějším.
A jednoho dne možná budete naplněni štěstím jenom z pouhého bytí a plného prožívání každého okamžiku tak, jako by byl poslední.
Světské slávy takto nejspíš nedosáhnete, ale zato samotný váš život se stane velkou oslavou života.
