Slepičí škola lehkosti bytí I. – Nechte k sobě věci (a slepice) přijít

To, že jsem drobný „chovatel“ slepic tak trochu z leknutí, možná už víte. Překvapením pro Vás asi ale bude skutečnost, že díky chovu slepic můžete získat jedinečné know-how, přenositelné i do ostatních oblastí vašeho života. Know-how, jak si život jednoduše ulehčit anebo také pěkně zkomplikovat.

Chovatel začátečník má ohledně slepic spoustu otázek.

Jednou z prvních výzev je vyřešení problému,

jak dostat večer slepice do kurníku?

To může být pěkně náročná operace. Pochytat všechny slepice ještě před soumrakem. Spousta stresu pro vás i pro ty vaše chudinky. Když už jednu slepici chytíte a chystáte se na chycení druhé, tak vám mezitím ta první z kurníku vyběhne, protože jste zapomněli zajistit dvířka. Další vystresovaná slepice si ze zoufalství vzpomene, že možná umí i lítat a dokonce přeletí plot. Jestli tohle máte dělat každý den, tak vás snad trefí.

Jak to jenom dělají ostatní?  Víte jak?

Jednoduše. Nijak. Není třeba dělat téměř nic.

Ve většině případů si slepice za soumraku najdou cestu do kurníku samy. Pokud jej tedy necháte otevřený.

Slepice totiž mají vrozený pud, kterým jim velí se při soumraku schovat před nočními predátory.

Nemohou jinak. V noci už prostě neskotačí a neprobíhají se, jako to dělávaly kuny s mláďaty v izolaci naší střechy. Čím je intenzita venkovního světla nižší, tím usilovněji se budou snažit do kurníku dostat. Pokud jim dáte prostor a dostatek času, samy se při soumraku začnou shlukovat u vchodu do kurníku a postupně do něj, hezky jedna za druhou, vlézají. Není nutno je složitě zahánět.

Mladé kuřice mohou mít zpočátku, pouze prvních pár dní, problém se zorientovat. Pokud kurník ještě neznají a nenajdou si do něj cestu, tak si společně čapnou někam stranou, kde se cítí trochu bezpečněji a v klidu počkají, až si je vyzvednete. Musíte to ale udělat až za tmy, aby se vám neplašily.

Doporučuji to však udělat opravdu hned krátce po setmění, aby si slepice neodnesla, místo vás, kmotra liška.

Sice by vám odlehčila, ale slepičky byste v kurníku nejspíš nenašli. Liška by s nimi měla pravděpodobně trochu jiné plány. Tma slepice tak trochu znehybní, protože se v ní bojí pohybovat. Klidně, byť trochu vystresované, se pak nechají vzít a odnést na hřad v kurníku. Chcete-li mít jistotu, aby do něj následující dny opět našly cestu, tak jim můžete dopřát jednodenní „aklimatizaci“, tj. nechat je v kurníku po celý den, aby si na něj navykly, a pustit je až druhý den ráno. Uvidíte jak další dny, vždy večer se soumrakem, samy hezky nalezou do kurníku, který již přijaly za svůj nový domov. Jenom, jako malé děti před spaním, se na hřadě ještě trochu hašteří a dohadují, která bude mít jaké místo.

Pokud patříte mezi obzvlášť líné či zaneprázdněné (v tomto případě doporučuji, abyste si přečetli více článků na tomto blogu) jedince a chcete si ještě více odlehčit, tak si můžete dokonce nainstalovat dvířka s automatickým zavíráním a otevíráním. Buď s elektronickými hodinami, které mají naprogramovaný astronomický soumrak a svítání na celý rok anebo řešení se světelným senzorem, který je nastaven na určitou intenzitu světla. Já osobně této technické vymoženosti nevyužívám, protože bych tak přišel o možnost dávat svým opeřeným chovankám dobrou noc. A taky dobré ráno, protože je i rád vypouštím. Stejně je v tu dobu rovnou krmím. Oproti ostatním mám ovšem tu výhodou, že sám, dokonce dobrovolně a přirozeně, vstávám již před svítáním. To je zase vyváženo tím, že občas chodím spát stejně brzo jako slepice.

Jak naučit slepice chodit do kurníku?

Další, pro začátečníka zdánlivě mnohem náročnější, úkol je, jak dostat slepice do jejich výběhu nebo do kurníku poté, co jste je vypustili na pastvu do širšího prostoru zahrady nebo dokonce mimo ni. A zase, buď je můžete honit jako šílení po celém okolí nebo použít malého triku.

Jako se děti i dospělí nachytají na různé dobroty, tak se i slepice nachytají na rozmočené pečivo nebo zbytky od oběda.

Pšenice je pro ně také atraktivnější než tráva, byť ta je pro ně samozřejmě mnohem zdravější. I většina dospělých či dětí je závislá spíše třeba na čokoládě než na zelenině. Takové těstoviny nebo rýže, jsou pro naše slepice opravdovou pochoutkou. Časem, poté co si to spojí, se naučí reagovat třeba jenom na zachrastění zrním v plechové nebo plastové nádobě, ve které jim zrní pravidelně nosíte.

My už to máme nacvičené tak, že jenom zachrastím a slepičky hned zpozorní a „nastraží uši“.

Ano, slepice mají také uši. Jestlipak víte kde?

Jakmile mě zaregistrují a najdou očima, tak mě začnou upřeně pozorovat a blížit se ke mně. Já se pak rozeběhnu k jejich oplocenému výběhu a slepice doslova sprintují za mnou, div se o sebe navzájem nepřerazí. Vypadá to moc vtipně, když za mnou tryskem běží po úzké zahradní pěšince, jako účastnice nějakého běžeckého závodu v přespolním běhu. Mají na to již vytvořený podmíněný reflex. Stačí jen zachrastit hrnkem, nebo poklepat na hrnec. Dokonce reagují i na to, když se jen s přehnaným dupáním, to aby mě nepřeslechly, rozběhnu směrem ke kurníku. Občas ale mojí lest odhalí a bez zájmu se opět začnou pást na trávě a mlsat zahradní hmyz.

Pamlsková metoda ale funguje na slepice pouze tehdy, pokud se slepice předtím, než se pokusíte upoutat jejich pozornost, něčím dobrým nepřecpou.

Pak jsou k vašim lákadlům netečné a dál, s klidem a nevzrušeně, raději prozkoumávají okolní prostor.

Další trik zkušených chovatelů spočívá v tom, že slepičky vypustíte na pastvu třeba jednu nebo dvě hodiny před setměním.

Samy si pak najdou cestu do svého výběhu i do kurníku. Tedy pokud jim necháte otevřená vrátka výběhu a dvířka kurníku. Jinak budou nervózně stepovat před kurníkem a čekat, až jim otevřete.

Dobře, ale jak se z tohoto fenoménu, typického pro chov slepic, můžeme inspirovat v každodenním životě?

Občas to nejlepší, co můžete udělat, je nedělat vůbec nic.

Jednoduše k sobě nechte věci, události či zážitky přijít. Stejně jako ty slepice.

Někdy stačí jen vytvořit podmínky pro uskutečnění dané věci, pak se jen naladit a počkat si na vhodnou vesmírnou konstelaci běhu událostí v časoprostoru i mimo něj.

Buďte trpěliví a připraveni k akci až tehdy, když vás k ní okolnosti samy vyzvou a jdou vám naproti.

Není třeba se pořád za něčím honit.

Zapomeňte na urputnou snahu dosáhnout cíle za každou cenu. Takové úsilí bývá často velmi kontraproduktivní a splnění cíle naopak spíše oddálí, ne-li úplně znemožní. Také je dobré tolik nelpět na konečné podobě výsledku a spíše být otevřeni jeho formě i jiným alternativním řešením. Často pak budete příjemně překvapeni nejen samotným výsledkem, ale i synergickým efektem nicnedělání.

Občas se věci prostě jen tak, s lehkostí sobě vlastní, samy „udějí“.  Stačí jim jen vytvořit prostor a dát volný průběh.