Tenkrát, bylo mi kolem dvaceti let, jsem jel na kole do tělocvičny. Na zádech batoh s teniskami, volejbalovým míčem a míčem na basketbal.
Sobota ráno, ve městě klid, na ulicích téměř žádný provoz.
Jedu z kopce dolů a blížím se ke křižovatce. Již z dálky vidím na semaforu svítit zelenou. Nechce se mi na křižovatce zastavovat, protože nohy mám utažené v klipsnách (pro mladší ročníky – nášlapy tehdy ještě nebyly), a tak šlápnu do pedálů, abych ještě stihnul projet na zelenou.
Na svém starém dobrém favoritu po taťkovi, který kolo dostal ke svým patnáctinám, jedu určitě kolem 40-50 kilometrů v hodině. Na chvilku se mi mihne hlavou, že asi není úplně nejlepší nápad projíždět takovou rychlostí přes křižovatku, která je pověstná svou nehodovostí. Ale silnice je skoro prázdná, tak svůj vnitřní hlas zaplaším. Jak se blížím ke křižovatce, tak vidím v protisměru přijíždět žigulíka. Jedu rovně dolů, mám zelenou, takže jsem v klidu. Těsně před křižovatkou žigulík zapne blinkr, chystaje se zabočit doleva a křižovat tak můj směr. No a co, mám přeci přednost, mihne se ještě mi hlavou.
Ale, co to dělá? Do pr….!!
Auto začíná vjíždět do křižovatky právě ve chvíli, kdy míjím semafor. Dívám se na přední masku auta, která je přímo přede mnou. Když to strhnu doprava, tak vletím přímo pod něj, ale i na stržení doleva už je pozdě.
Čas začíná plynout nějak jinak. Tak takhle vypadá konec, takhle skončí můj život.
Jediné, na co ještě myslím, jsou utažené klipsny, přímo před sebou vidím pravé světlo žigulíka, který je už napůl stočený uprostřed křižovatky. Ve zlomku sekundy instinktivně, vší silou, vytrhávám nohy z klipsen, najednou cítím prudký, tvrdý náraz, který mě vykopává ze sedla i z řídítek, a už letím jak vystřelený z praku.
V tu chvíli se čas zastavil…
Jako by přestal existovat a chtěl mi předvést svoji relativitu nebo to, že je pouze umělým, naší myslí vytvořeným konstruktem.
Před mým vnitřním zrakem se začíná odvíjet celý můj dosavadní život.
Tak věrně, jako bych jej znovu prožíval.
Moje třetí narozeniny, kdy jsem dostal velkou, nádhernou červenou formuli, kterou jsem pořád tahal na provázku za sebou.
Ranní vstávání ještě za tmy, když jsem musel do školky. První školní den, kdy se ve dvojstupu držím za ruku s klukem, kterému teče nudle z nosu. Hry na indiány v lese na chatě, rozdělávání ohňů, toulky nočním lesem. Moji drazí rodiče, mladší sestřičky. Procházky s milovanou, zlobivou prababičkou. Dětský pokojík, oblíbené knihy. Kredenc s dobrotami na chalupě u babičky. Kamarádi, škola, lesní brigáda v Německu, diskotéky, hospoda, holky. To vše a mnohem více proběhlo před mým vnitřním zrakem za pouhé necelé půl sekundy.
A pak… už jen ticho… nezměrný, nádherný klid a mír zaplavuje celou moji bytost.
Tak takhle to vypadá, když přichází smrt…
Šššššžžžžžžžž… Čas se opět smrštil a zrychlil.
Procitám z bezčasí nekonečna a najednou cítím, jak obrovskou rychlostí dopadám na zem. Přes skrčené ruce, chránící hlavu, dopadám kotoulem na záda – přímo na batoh s míči, které mě vzápětí katapultují rovnou na nohy. A najednou, po sedmimetrovém letu vzduchem, tam stojím, jakoby nic. Přeletěl jsem celé auto a ani jsem se ho nedotknul.
„Ty vole!! To bylo jak z akčního filmu! To jsem ještě neviděl,“
říkal mi později známý, který byl, shodou okolností, zrovna v té době u křižovatky očitým svědkem mého kaskadérského kousku.
V hlavě mám hvězdičky a chvílema se mi zatmívá před očima. Ve chvíli, kdy se vzpamatovávám z prožitého šoku, vystupuje z místa spolujezdce rozčilená dáma. Myslím si, že o mě má asi starost, jestli se mi něco nestalo. Místo toho na mě začne hystericky křičet co si jako myslím, že mám koukat na cestu a tak.
Chvíli na ní nevěřícně koukám a pak velmi tiše, ale jasně a zřetelně, jí říkám: „Ty kráávo!“.
Najednou to ze mě vypadlo. Chudinka, určitě taky měla šok a nevěděla, co říká. Najednou mi jí bylo líto. Možná si opravdu myslela, že měli přednost nebo to byl nějaký její, automaticky spuštěný, obranný mechanismus.
Auto je přece větší než kolo, nebo ne? Spousta lidí takhle podvědomě uvažuje. Také proto je dobré být na kole na silnici pořád ve střehu. Rám kola je rozlomený vejpůl, byla to opravdu pořádná pecka. Ještě žádám řidiče s jeho ženou, aby mě raději, pro jistotu, odvezli do nemocnice, pro vyloučení rizika otřesu mozku. Přece jenom jsem měl ty mžitky před očima a pak i mírnou nevolnost. Bohužel prý nemůžou, že už musí zase jet. Říkám, že nevadí, tak zajdeme na policii, která je hned naproti a raději vše ohlásíme. Tenkrát ještě nebyly mobily, víte? Najednou to jde, manželům vše dojde a omlouvají se. Asi jsou rádi, že se vyhnou popotahování s policií.
Tehdy mi zachránila život zázračná kombinace několika faktorů.
Paradoxně to, co způsobilo moji nehodu – nepřiměřená rychlost, mě pravděpodobně zároveň zachránilo. Kdybych jel pomaleji, tak bych auto asi nepřeletěl, ale nalítnul přímo do něj nebo pod něj. To samé by se asi stalo, kdybych nestačil vytáhnout nohy z klipsen. S nohama v klipsnách, připoutaný ke kolu, bych se střetu svého těla s autem určitě nevyhnul. Kdybych neměl na zádech batoh s míči, nesbalil se do kotoulu a neměl zažitý kotoul letmo, který jsem udělal spíše reflexivně než vědomě, tak bych možná tento článek nepsal. Kdyby, kdyby ….
Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu, následujte jej a ušetříte si v životě spoustu nepříjemných zážitků.
Kdybych neignoroval nepříjemný pocit a svoje pochybnosti předtím, než jsem v plné rychlosti projel křižovatkou, tak jsem si mohl svůj, život ohrožující, let přes žigulíka ušetřit.
Dnes se také snažím při jízdě autem, ale i na kole, uplatňovat něco, čemu se říká anticipativní řízení.
Tedy takový způsob řízení, kdy předvídáte, co zdánlivě nepředvídatelného mohou vymyslet ostatní účastníci provozu. A že toho mohou vymyslet hodně! Předvídáte reakce chodců, dětí, co asi udělá auto vyjíždějící z vedlejší silnice, jak déšť nebo náledí ovlivní vaši brzdnou dráhu … Například přesto, že jste na hlavní a máte přednost, tak je dobré se rozhlédnout a posoudit, jestli si je vaší přednosti vědom i ten, kdo přednost nemá. Napoví vám způsob jeho jízdy, zda a jak před křižovatkou přibržďuje, pokusíte se o navázání očního kontaktu s řidičem a podobně.
Díky svému zážitku také vím, že bezprostřední okamžiky těsně před smrtí, přinášejí klid a mír.
Když přijde náš čas, tak už se není čeho bát.
Smrt samotná je jako milosrdný akt provázený pocitem smíření se se vším. Naše bytost, prostoupená vnitřním úsměvem, se jenom v klidu a s lehkostí chystá na návrat domů – tam, odkud jsme přišli.
Od té doby, co se mi povedl kotoul letmo přes žigulíka, jsem si také začal víc vážit a vědomě užívat života.
Naplněný vděčností už jenom za to, že tu mohu být.