Jsem v Africe, v Tanzánii a čeká nás aklimatizační výstup na sopku Mount Meru.
Jižní kříž nad záchodky
Večer před výstupem poprvé v životě vidím Jižní kříž. Pro mě, asi stejně jako pro většinu ostatních lidí, má tohle souhvězdí velký symbolický význam. V našich končinách jej totiž neuvidíte, protože se jedná o souhvězdí jižní oblohy, které je u nás stále schované pod obzorem. Abyste ho viděli, tak za ním musíte putovat na jih, alespoň do Jeruzaléma nebo do subsaharské Afriky, kde je však vidět jen těsně nad obzorem. Až na jižní polokouli plně vynikne jeho krása. Ke svému překvapení zjišťuji, že není úplně symetrický, jak jsem si ho původně představoval, ale možná je tak ještě hezčí. Hvězdy jsou dnes nádherně vidět.
Postupně se na slavné souhvězdí chodí dívat i ostatní. Navigace je poměrně jednoduchá, svítí skoro přímo nad záchodky.
Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně
Vstáváme krátce po půlnoci, protože za chvíli vyrážíme. Vycházím před chatu a opět v úžasu přestávám dýchat nad nádherou noční oblohy. Takhle krásné noční nebe jsem ještě nikdy v životě neviděl. Obloha je průzračně jasná a viditelnost nesnižuje žádný světelný smog jako u nás.
Krajinu osvětluje krásným měkkým světlem lodička půlměsíce jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Nad Malým Meru pluje Velký vůz, na jeho prodloužené spojnici si představuji Polárku pod horizontem. Na východě jasně září Venuše a směr našeho pochodu udává Mars, jasně zářící svojí typickou, načervenalou barvou. Nahuštěné hvězdy Mléčné dráhy přímo nad našimi hlavami a obloha posetá bezpočtem hvězd v prostoru nekonečna doplňují božské dílo.
Je to jedna z těch chvil, kdy se cítím naplněn posvátnou úctou z toho, co nás přesahuje a čeho jsme zároveň součástí. Je to fascinující, překrásně mrazivá a lidským rozumem zároveň neuchopitelná představa, že pocházíme z hvězdného prachu, ve který se opět, po naší krátké pozemské pouti, obrátíme.
Polepole
Za chvíli přestávám popadat dech nejenom z krásy noční oblohy nad sebou, ale i z jiných, prozaičtějších důvodů. Kombinace únavy, mého stínu na plicích a nadmořské výšky začínají působit. Na cestu nám svítí měsíc, takže někteří z nás jdou i bez zapnuté čelovky.
Při stoupání na Rhino Point (3 800m) se postupně začínám propadat dozadu a je mi jasné, že dnes to pro mě bude hodně dlouhé. Začíná mi být pěkně špatně a každou chvíli musím zastavovat. Za mnou už jde jenom Festo, náš druhý horský vůdce, který má za úkol jistit závěr naší skupiny, a který dnes bude mým věrným společníkem. Když zastavím, tak v klidu říká: „Polepole“ – „Pomalu, pomaleji“, jako že je vše v pohodě a není kam spěchat. Tento svahilský výraz dnes bude tvořit základ naší komunikace.
Když vidí, jak se musím každou chvíli zastavovat a můj výraz nabývá příjemně mrtvolné bledosti, tak mi poprvé nabízí, že mi vezme batoh. Tuto nabídku během výstupu zopakuje asi dvacetkrát. Festo si nese pouze PET láhev se šťávou v ruce. Dle jeho měřítek tedy, zvláště když si můj batoh rukou potěžká, musím mít batoh až nesmyslně těžký. Teď už nemám pocit, že bych neměl žádné zbytečnosti jako když jsem ho balil. Je poměrně teplo, takže flísku navíc, čepici a rukavice táhnu zbytečně. PET láhev s 1,5 litrem vody, kterou skoro celou donesu zase zpátky, a plná litrová, sama o sobě těžká, termoska s čajem. Zrcadlovka je taky pěkně těžká, filmy, brýle, krém na opalování, tyčinka na rty, doklady a amulet se sloníkem pro štěstí od mojí ženy. I se samotným 80litrovým batohem, protože menší s sebou nemám, něco málo pod deset kilo, což ve chvíli, kdy mám pocit, že mě tíží každý gram navíc, je celkem dost. Ale batoh si vzít nedám, mám bláznivý pocit, že bych tím výstup nějak ošidil a ztratil by pro mě na ceně. To se radši pod tíhou toho batohu složím.
Na Rhino Pointu je mi trochu lépe. Je tam malá rovinka a pak se sestupuje do sedýlka na hraně kráteru. Ale hlavně vidím světýlka čelovek v sedle pod sebou, což mě trochu povzbudí. Dokonce mám pocit, že je trochu doháníme. Radost mi kalí pouze fakt, že to, co sestoupám si zase budu muset nastoupat, jak už to tak v horách při výstupech na vrcholy bývá. Za sedýlkem je pro mě zajímavý technický úsek traverzu po šikmé skále. Tady oceňuji kvalitní boty s přilnavou vibramovou podrážkou a teleskopické hůlky, které mi, jako prodloužené pavoučí ruce, pomáhají udržovat stabilitu. Cítím se mnohem jistěji než Festo, který leze a udává tempo přede mnou, a klidně bych zvládl i rychlejší postup, což se o ostatních částech výstupu říci nedá. Je nutno lézt na tření, což se mi daří, nebo se místy šoupat po zadku – tuto techniku občas volí Festo. Tohle místo výstupu si opravdu, bohužel jako jediné, vychutnávám.
Za chvíli zase stoupáme po hraně kráteru. Vysoko nad sebou občas zahlédnu světlo čelovky pátrající pohledem směrem dolů. Festo jde přede mnou a citlivě, až empaticky, dle zvuků mých kroků a chraplavých výdechů za sebou volí tempo pochodu. Když se zastavím, zastaví taky, abych neměl depku z toho, že ho musím neustále dobíhat. Nacházím si svůj rytmus chůze a odpočinku, kterým bych se snad mohl dobelhat na vrchol. Po určitém počtu výdechů se vždy zastavím a vydýchávám se. Začínám asi na počtu padesáti až šedesáti výdechů, což přibližně odpovídá mým stům krokům, při pauze se asi třikrát až šestkrát nadechnu. Když to půjde takhle až na vrchol, tak by to celkem šlo. Problém je v tom, že jak stoupáme, zvyšuje se moje únava a zhoršují se příznaky účinků nadmořské výšky na můj organismus. Zvláště v místech, kde je terén strmější, se také stále více zkracují intervaly mojí chůze na úkor prodlužujících se chvil odpočinku. Místy se dostávám i na rytmus šest výdechů a odpočívám dvakrát tak dlouho, než jdu. Při sebemenším pokusu o zrychlení rytmu je mi na omdlení a občas se mi zatmí před očima. Za chvíli už se o zrychlení ani nepokouším, je mi špatně i bez toho.
„Už jsme v půlce“
Svoji pozornost zaměřuji na obrovskou ostrou špici, vyčnívající z hrany kráteru před námi a říkám si, že kousek za ní už musí být vrchol na dosah ruky. Stoupání ke špici je však nekonečné, navíc v sopečném štěrku, ve kterém při každém došlápnutí zároveň vždy sklouznu i kousek zpátky. Lehce depresivní.
Už hezkou chvíli mě pronásleduje černá myšlenka na návrat. Ale špice se blíží a tušení blízkosti vrcholu mě donutí zatnout zuby a sunout se dál.
Když konečně přejdeme pod vrcholkem špice, tak se snažím zorientovat a očima hledám vrcholovou partii kráteru před sebou. Hrana kráteru se však táhne nějak podezřele do dálky a vrchol zatím vidět není. V tu chvíli mě povzbuzuje usměvavý Festo. Snaží se mi dodat síly a energii k dalšímu postupu. Prý je to dobré, „už“ jsme v polovině. Nejdřív si myslím, že jsem se přeslechl, nebo že se Festo pokusil o rádoby vtipnou poznámku. Na jeho bezelstné tváři však vidím, že to myslí smrtelně vážně. Tohle povzbuzení mě málem dorazí. Myslel jsem, že do hodiny budeme na vrcholu. Od této chvíle moje chůze stále více připomíná pochod zombie.
Nicméně pořád se potácím směrem kupředu a vzhůru. Moje chrčivé výdechy zní trochu děsivě a zjišťuji, že ve chvílích, kdy odpočívám, mám mžitky před očima, je mi na zvracení a nemám daleko k bezvědomí. Takhle hrozně jsem se snad ještě v životě necítil. Když jsem před lety vystoupal na o dvě stě metrů vyšší Mont Blanc, tak to pro mě byla, ve srovnání s tímhle, procházka. Dostávám pěkně tvrdou lekci za to, že jsem si myslel, že tenhle kopec bude jen takový pohodový aklimatizační výstup před výstupem na „Kili“. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se budu takhle trápit. I když možná podvědomě jsem tušil, že čekat můžu cokoliv. Přece jenom, už je to deset let, co jsem byl naposledy ve vysokých horách, osm let v kanceláři, problémy s plícemi v poslední době a viróza před odjezdem taky udělaly své. Jaké překvapení mě asi čeká? Jak asi zchátralé tělo bývalého tělocvikáře zareaguje na nadmořskou výšku? Tak teď už to vím. A taky tuším, že to nejlepší mám stále ještě před sebou.
Pomalu začíná svítat, původně plánovaný východ slunce na vrcholu tedy asi nestihnu. Konečně máme před sebou sedlo pod strmým, skalnatým vrcholem Meru. Najdu v sobě trochu síly a fotím. Nejvíce mě zaujal gigantický, symetrický stín trojúhelníku, který Meru, díky nízko položenému slunci, vrhá do krajiny pod sebou. Vrchol stínové pyramidy, ležící západním směrem, je vzdálen snad desítky kilometrů.
Docházím do sedla pod vrcholem a v tu chvíli potkávám první členy naší výpravy, kteří se už vracejí z vrcholu. Jsem grogy a zmáhám se jen na přiblblé úsměvy na své nové přátele. Jak postupně potkávám celou naši sestupující výpravu, tak se mě každý snaží nějak povzbudit nebo mi poskytnout informace o zbývající cestě na vrchol. Je docela zajímavé, jak se informace od každého poměrně značně rozchází podle toho, jak ten který člověk vnímal terén, čas, vzdálenost a náročnost výstupu. Nebo, což je asi hodně důležitým faktorem, podle toho, jak dotyčný odhaduje můj stav. Největší roli však asi hraje snaha mě povzbudit. I při mém zbídačeném stavu mě tento fakt zaujme.
Někdo říká: Je to kousek, za hodinku jsi nahoře. Další, za půl hodinky jsi tam. Nebo dávej pozor ještě je to docela kus lezení v obtížném terénu. Už tam budeš, teď už tě čeká jen ten nejtěžší úsek a máš to za sebou. Občas zachytím soucitný pohled se kterým se mísí obavy o můj stav. Někdo mě povzbudí dotykem a symbolicky tak předává energii z vrcholu hory. Všem v duchu moc děkuju a jsem rád, že jsem tu s tak fajn lidmi. To, že většinou je mojí odpovědí nepřítomný úsměv, protože nemám sílu mluvit, musí na ostatní působit dost podivně. Úplně cítím, jak můj obličej září mrtvolně bledou barvou doplněnou krásným zeleným nádechem.
Bod zlomu
Před skalním stupněm, který je jakýmsi přirozeným nástupem na skalnatý vrcholek se zastavuji a nemám sílu jít dál. Festo se na mě napůl soucitně, napůl rozpačitě usmívá. Moje rozpaky i můj stav musí být patrné i ostatním, kteří mě potkávají a sestupují. Všichni mi postupně dávají prostor, abych mohl vylézt na skalní stupeň, ale já kývu na znamení, že zase tak nespěchám a čekám, až všichni sestoupí. Vedoucí výpravy mi dává nádhernou, utěšující lekci v racionalizaci. Pomáhá mi zachovat si tvář, kdybych náhodou už nemohl dál a musel to vzdát a otočit se. Říká, že výhled nahoře není nijak zvláštní a že ze sedla je to vlastně mnohem hezčí. Hlavně pohled na mladý, relativně čerstvý, pouze asi 100 let starý sopečný kužel v kaldeře původní sopky, jakousi sopku v sopce. Pro aklimatizaci jsem prý už učinil dost a nemusím to lámat přes koleno, pokud se necítím dobře. Kývu na znamení souhlasu, ale stojím dál. Je mi čím dál tím hůř a musím se opřít o skalní stupeň, abych neupadl. Je mi tak zle jako ještě nikdy v horách. Cítím, že jestli budu ještě chvíli takhle stát, tak upadnu do bezvědomí. Mám pocit, že ať se rozhodnu pro sestup nebo výstup, tak už to moje tělo nezvládne a složím se. Myšlenky mi těkají sem a tam, můj mozek přemýšlí, jak by oklamal sám sebe i tělo, které řídí. Nechci to vzdát. Ne kvůli hoře, ale sám kvůli sobě. Mám neodbytný pocit, že když vzdám tohle, bude mě to v životě provázet a budu vzdávat i jiné věci. Výstup pro mě začíná čím dál tím víc nabývat jakési symbolické hodnoty mojí vnitřní očistné katarze.
V tu chvíli se rozhoduji, silou vůle se přitahuji rukama za chyty ve stěně a vystupuji na skalní práh. Buď spadnu zpátky a upadnu do bezvědomí anebo… ne…
Najednou, jakoby z dálky, zaslechnu něčí neidentifikovatelný skřek.
Vzdáleně se podobá zvuku, který by asi vydalo nějaké velké, rozzuřené a zároveň smrtelně zraněné zvíře. Cítím, jak mě Festo snaží jistit, ale to už dělám druhý krok a zamručením mu naznačím, že děkuji, ale ať mě nepřidržuje.
A opět ten šílený skřek…
Co to je?
Najednou chápu, že ten zvuk vydávám já sám.
Moje podvědomí našlo nástroj, jak obelstít mozek. Tenhle šílený zvuk, který doprovázel každý můj výdech, můj mozek prostě nemohl ignorovat. Musel přesunout svoji pozornost a začít se zabývat jeho analýzou. Je vůbec možné, aby člověk dýchal tímto způsobem a vydával takové nelidské zvuky? Za chvíli mozek zapomíná vysílat tělu signály, že se má zhroutit. Škoda, že nemám pokročilejší praxi v meditaci a kontrole své mysli, mohl jsem si své skřeky ušetřit pro jinou, vhodnější příležitost. Pro příště, abych neděsil své okolí, se musím naučit pozornost své mysli přesměrovat nějakým jiným, civilizovanějším způsobem.
Festo je, mírně řečeno, v šoku. Takového klienta asi ještě nezažil a asi už ani nezažije. Vidím mu na očích, že neví, jestli mi z toho všeho nepřeskočilo nebo jestli nemám nějaký záchvat. Když ale zaznamená, že zároveň stoupám k vrcholu, pokračuje dál. Každý můj výdech, úplně každý, doprovází můj nově objevený zvuk, který se stává mým věrným společníkem. Už jsem udělal asi šest kroků a ještě jsem se nezastavil. Rozhoduji se, že půjdu dál a zatím nezastavím. Můj nový způsob dýchání mi ani nedává šanci poznat, jestli už se dusím nebo ne. Každý můj výdech spojený se skřekem totiž vypadá jako můj poslední. Jdu dál, pořád a pořád a najednou, v dálce nad sebou, vidím plechový praporek na konci žerdi tanzanské vrcholové vlajky. Teď už tam musím vylézt i kdybych se tam měl doplazit. Postupně, ale jistě, zrychluji svůj krok. S tím, jak zrychluji se zároveň zvyšuje intenzita mnou vydávaného pazvuku. Vlajka se přibližuje hrozně pomalu, ale přibližuje se. Trochu mám obavy, jestli mi můj styl lezení vydrží až na samotný vrchol. Opět se rozhoduji, že určitě ano.
Konečně jsem nahoře.
Spadává ze mě napětí a můj dech najednou okamžitě znovu nabývá lidské podoby. Pomalu se dostavuje úleva z prožitého dramatu. Cestou od skalního stupně jsem stoupal snad nejrychlejším tempem z celého výstupu, nahoře jsem byl za necelých dvacet minut. Ale hlavně jsem se ani jednou nezastavil. Kdybych to udělal, asi bych se už nerozešel. Fascinuje mě složitost našeho vnitřního světa. Přemýšlím nad způsobem fungování a vzájemného propojení lidské psychiky a fyzického těla.
Vypnutí kontrolky
Právě jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jak se dá mozek obalamutit změnou zaměření pozornosti. Mozek se dá ale přepnout i jinými způsoby nebo jejich kombinací.
Třeba při potápění lze kombinací zklidnění, meditace a síly vůle překonat zdánlivě neovladatelnou potřebu se nadechnout. Životu nebezpečnou daní však může být ztráta kontroly nad svým tělem a „blackout“ – bezvědomí, jako následek nedostatku kyslíku. To ostatně při výcviku zažívají celkem často i vojáci některých speciálních jednotek. Ti jsou selektování právě s ohledem na sílu vůle a posunutý práh bolesti, který mají oproti běžné populaci tak daleko, že i zranění a naprosto vyčerpaní, dokáží zmobilizovat své síly do takové míry, že dokážou téměř nemožné.
Při extrémních životních situacích nám pomáhá vyplavení stresového hormonu adrenalinu. Díky tomu dokážeme překonat námahu i bolest, která by nás za normálních okolností paralyzovala. Extrémní fyziologická odezva organismu a zvýšení prahu bolesti a únavy nás však, kromě toho, že náš organismus „nakopne“ k nadlidským výkonům, může také zabít.
Náš práh vnímání únavy a bolesti mohou posouvat i různé stimulanty. Tělo je pak sice nadále vystaveno zátěži, pouze nám o tom nedává tak intenzivní zpětnou vazbu. Proto při aplikaci těchto stimulantů únavu ani zvýšenou, či dokonce extrémní, zátěž až tolik nevnímáme. Riziko vypnutí kontrolky v podobě vnímání únavy či bolesti spočívá v tom, že nemáme-li zpětnou vazbu svého těla o stupni jeho vyčerpání, tak to může vést až k celkovému systémovému a víceorgánovému selhání organismu. Asi jako když si vypnete v autě kontrolku poruchy brzdového systému namísto jeho opravy. Vše se na první pohled jeví v pořádku, ale následky mohou fatální.
Stimulanty jsou nebezpečné zvláště tehdy, pokud je tělo dlouhodobě přetěžované a některé orgány hypertrofované nebo postižené nějakou skrytou vadou. Pak se občas stává, že i mladý vrcholový sportovec, zdánlivě plný života a v plné síle, se v průběhu výkonu najednou, jakoby zničehonic, „vypne“ a skácí mrtvý k zemi jak podťatý.
Buďme tedy rádi za to, že nám tělo sděluje, že něco není v pořádku a dává nám varovné signály.
Je to pro naše dobro a pro naši ochranu. Také tak snadno zjistíme, že bychom se sebou měli něco dělat. Třeba to, že svůj organismus přiměřeným tréninkem v rozumných mezích budeme postupně zvykat a připravovat na plánovanou zvýšenou zátěž, kterou si pak užijeme s mnohem větší lehkostí. A ne jako já 10 let téměř nic nedělat a pak vystavit organismus, navíc nemocí oslabený, šoku z extrémní zátěže. Extrémní výkony bychom si měli šetřit pro nečekané extrémní situace. Pokud si z extrémů uděláte koníček, je nutno počítat s možnými následky. „Vypnutí“ našich zpětnovazebních kontrolních mechanismů něco stojí a někdy se platí cena ze všech nejvyšší.
Lion’s Point
S Festem si dopřáváme radost z dosažení vrcholu.
Naplňuje mě pokora k posvátnému životu, vesmíru i hoře.
Jinak mlčenlivý Festo mi blahopřeje k mému odhodlání a k dosažení vrcholu a s úsměvem říká, že moje skřeky se podobaly zvukům, které vydávají lvi. Je to možné, ale v tom případě by se asi muselo jednat o nějakého nemocného nebo zraněného lva.
Při sestupu se zastavuji u skalního stupně, které se stalo symbolickým a zároveň zlomovým místem mého rozhodnutí pokračovat dál. Tohle místo si zaslouží pojmenování. Fotím si ho na památku a s Festem mu slavnostně dáváme jméno „Lion’s Point“.
Dnes tu totiž nejspíš poprvé, za celou historii hory, byl slyšet řev lva, krále zvířat.
