Kdo dnes nenapíše kuchařku jako by snad ani nebyl. Tak i já bych rád přispěl svým skromným příspěvkem k tomuto módnímu trendu. Alespoň jedním receptem.
A co má jako znamenat ten název? „Polévka z emočního jedu“?
To zní trochu nezdravě, že? Ano, máte pravdu. Je to spíše takový antirecept na jídlo, které byste vlastně neměli vůbec pozřít.
Skutečně se nejedná o nic zdravého a každému se po tomhle nejídle nejspíš udělá špatně. Hodně špatně.
Zvláště pak z některých ingrediencí.
Ale znáte lidi. Jak je něco nezdravého a zakázaného, tak je to prostě láká a nemohou si pomoci. Jinak by asi netrhala prodejní rekordy kuchařka z těch nejlevnějších a nejméně kvalitních surovin, na níž je zdravé snad jen příjmení jejího autora, který se jmenuje podle jednoho ovoce. Tato švejkovská (ne)kuchařka se u nás pravděpodobně stane nejprodávanější knihou všech dob. No, nedejte si půl kila salátu z kuřecích kůžiček za 1,50 Kč. Chce to jen trochu odvahy.
Spousta jídel je nezdravých a lidé je stejně jedí.
Často jedí doslova jedy – „mrtvé“, průmyslově upravené (p)otraviny. Nic s tím nenaděláme.
Další řádky jsou tedy především pro ty z vás, kteří lákadlu nezdravého jídla jednoduše nemohou odolat.
Uvaříme si totiž hustou, výživnou polévku z emočního jedu.
Výhoda vaření podle tohoto receptu spočívá v tom, že všechny ingredience již má každý z nás téměř okamžitě k dispozici, a to dokonce zadarmo.
Přísady jsou sice zadarmo, tedy ještě levnější než ingredience v oné slavné nekuchařce, ale konečná cena, kterou v obou případech později zaplatíte v podobě svého zdraví, bude až neúměrně vysoká.
Nemusíte chodit nikam nakupovat. Stačí jen zašátrat ve své paměti a pohrát si se svými myšlenkovými pochody.
Navíc mnohým z vás bude tento recept již důvěrně známý. Někteří lidé podle něj vaří téměř denně a většinou si toho ani nejsou vědomi. Samozřejmě, že polévku, podobně jako bramboračku, vaří podle svých vlastních vylepšení. Téměř každý má svoji domácí verzi podle toho, co mu „chutná“ nejvíc a často také podle toho, co dům, v tomto případě mysl, právě dal.
Začněme s ingrediencemi.
Připravíme si: zklamání, neúspěch, pocit prohry, nedůvěru, pochybnosti, domněnky, strach, nevděk, pocity ublížení, křivdy a zrady, žal, vztek, zlost, zhrzenost, zahořklost, zášť, nenávist, závist, touhu po odplatě, případně jiné podobné ingredience.
Kuchařský učeň a začátečník by se zpočátku neměl pouštět do žádného velkého vyvařování.
Úplně stačí začít přípravou malé svačinky. Třeba potrápit se vzpomínkou na nějaký zážitek z minulosti, na který si mimoděk vzpomene. V ideálním případě má kuchtík vždy poblíž, přímo na očích, nějakou věc z minulosti, která mu danou událost nezapomene každý den připomenout.
Třeba vystavenou knihu – dárek s věnováním „Mé nejlepší kamarádce“ od vaší, nyní již bývalé, nejlepší kamarádky, které jste se důvěrně se vším svěřovala a pak zjistila, že měla za vašimi zády několik měsíců milostný poměr s vaším životním partnerem. A jako záložku máte v knize ještě společnou fotku s přítelem uprostřed, jak vás obě dvě drží kolem pasu.
Nebo ty hnusný skleničky od zlomyslné tchyně, která vám celý život dělá naschvály. Pokaždé, když se z nich napijete, a to je několikrát za den, si připomenete, co všechno vám tchyně provedla.
Základem je, že se za žádnou cenu nesmíte takových věci zbavit.
Jinak byste přišli o cenný zdroj jedovaté ingredience pro vaši každodenní svačinku. Občas taková vydatná svačina vydá i za celé hlavní jídlo a klidně vás může vyživovat po celý den.
Zkušenější kuchař, zaměřený na specialitu emočního jedu,
si cíleně ze své minulosti vyzobává všechny negativní zkušenosti a naplno si je ve své mysli znovu a znovu prožívá se všemi bolestivými detaily tak dlouho, až jimi svoji mysl nechá úplně zahltit. Až mu to začne takzvaně přerůstat přes hlavu. Film špatného zážitku si neustále přehrává dokola a postupně pod hrncem svojí mysli tak přitápí čím dál tím víc až do naprostého fyzického i psychického vyčerpání. Taková polévka, plná výživných kousků zraněného emočního těla, je pak pěkně hustá, něco jako boršč, a otráví i kdejakého otrlého borce, který jinak běžně vstřebá téměř všechno.
Mistr šéfkuchař navíc přidá další ingredience podle vlastní tvořivosti a obrazotvornosti.
Nejen, že si vytváří různé fantaskní domněnky, ale přímo buduje košaté scénáře s detailními představami a popisy, které jako by vypadly z pera Honoré de Balzaca.
Když náhodou neví, co právě přidat, jeho bujná představivost ho vždycky zachrání.
„Vaše partnerka je právě na služební cestě a celý večer nezvedá telefon ani nereaguje na vzkazy. Copak tak důležitého asi právě teď, pozdě večer, probírá se svým manažerem, který jako by z oka vypadl Bradu Pittovi, že ten telefon nemůže ani na chvíli zvednout?“
Pak jsou kuchaři pokušitelé.
Ti si, jako drogově závislí, říkají:
„Mohu přestat, kdykoliv budu chtít.“
Když tu polévku jenom trochu ochutnám, jenom jednu jedinou, malou lžičku, tak se mi přece nemůže nic stát.“
Tento zvláštní druh kuchařů si myslí, že polévku z emočního jedu mohou vařit a ochutnávat beztrestně. Dokonce si myslí, že jim vyléčí staré rány, které si v mysli přehrávají. Jsou přesvědčeni, že to ustojí a začnou si v myšlenkách hrát s danou situací. Myslí si, že si tím svůj negativní zážitek zpracují. Že jsou natolik silní, že to zvládnou a že jsou přirozeně imunní a mají v sobě protijed v podobě své vlastní vůle. Věří, že nad vařením budou mít plnou kontrolu.
Vaření se však těmto naivním odvážlivcům velmi rychle vymkne z rukou.
Zběsile začnou přidávat jednu jedovatější přísadu než druhou a za chvíli ve své polévce plné emočního jedu přímo plavou. Polévky stále přibývá a přibývá, jako v pohádce Hrnečku vař, a než se náš kuchař naděje, tak už se v polévce topí a zalyká příliš velkými, nechtěnými sousty.
Závislým pomůže jen totální abstinence
Tak, teď, když už víme, jak jedovku uvařit, tak bychom si ještě mohli říci, jak se zbavit závislosti na této polévce. Na jejím každodenním vaření nebo na jejím ohřívání a přihřívání znovu a znovu.
Pomůže pouze totální abstinence.
Zapomeňte na to, že emoční jed zpracujete jeho přehráváním si.
Vaše nabubřelé ego si možná bude myslet, že to zvládne. Prdlajs. Neustojíte to. Právě vaše ego vás zradí a v sebetrýznění si bude přímo libovat. Ledaže by to došlo tak daleko, že by to byla jeho smrt, ale to se povede jednomu z milionu nebo spíš z miliardy. I když při nějaké katarzi nebo ojedinělém vhledu se to může alespoň na chvíli podařit i nám, obyčejným smrtelníkům.
Každý z nás by měl několikrát za život takhle symbolicky zemřít, aby skutečně žil. Ale pozor! Smrt ega může být někdy spojena i se smrtí jeho nositele.
Jako protijed hodně pomáhá tělesné cvičení nebo jakýkoliv pohyb, při kterém přijdete na jiné myšlenky.
Pomůže běh nebo svižná procházka na čerstvém vzduchu, výborná je i manuální práce. Ještě lepší je uklízení, které můžete rovnou spojit s vyhozením nebo rituálním spálením všech artefaktů, které ve vás vyvolávají nepříjemné vzpomínky. Důležitá je nulová tolerance k rozvíjení jedovatých myšlenek a jejich nahrazení myšlenkami jinými, minimálně stejně silnými, ale pozitivnějšími. Tedy pokud náhodou neumíte, jako osvícení mystici, nechat odejít všechny myšlenky. Prostě, musíte-li neustále myslet na „jedovatého“ růžového chameleóna, tak přesměrujte svoji pozornost na „hodného“ zeleného slona.
A odpuštění. Odpuštění sobě i druhým.
To je přímo zázračný protijed.
Dalším krokem je přijetí toho, co se stalo a pokračovat dál na cestě životem. Co bylo, to bylo, teď je teď a život jde dál.
Jak si s emočním jedem začnete pohrávat, byť jen lehce, v tu ránu se chopí nadvlády nad vaším vnitřním světem. Následuje vizualizace do těch nejmenších a nejzranitelnějších detailů, navíc se přidají domněnky a představy těch nejhorších možných variant. A než se nadějete, tak se řítíte do vašeho soukromého myšlenkového pekla. Zapomeňte na to, že tu hru vyhrajete. Raději ji ani nezačínejte hrát.
Bohužel hodně lidí dosáhne mistrovství ve schopnosti rýpat se ve vlastních emočních zraněních a film svého zranění si donekonečna přehrávají v hlavě.
Tento recept jsem vám poskytl ne proto, abyste podle něj vařili, ale abyste si včas uvědomili, když se náhodou přistihnete, že jste si nevědomě začali tuhle jedovatou lahůdku vařit a ihned s tím přestali.
A ne abyste začali vařit v průběhu čtení článku!
Pozor! Úplně stačí si v mysli pohrávat s jednotlivými ingrediencemi a už to vás pěkně otráví.
Jsou lidé, kteří si tu samou polévku ohřívají denně klidně po desítky let nebo dokonce po celý život. Neustále si v ní kvedlačkou promíchávají, připomínají a přímo hýčkají všechny dávné křivdy, a ještě ze dna loví staré kousky svého zraněného emočního těla. Člověk by řekl, že za tu dobu už musí být polévka zkažená a zralá na vyhození. Ale opak je pravdou, je stále čerstvější a jedovatější. To asi ten emoční jed je tím zázračným konzervantem, díky němuž se polévka nekazí. Možná, že se nekazí taky proto, protože je ve skutečnosti zkažená hned po uvaření, stejně jako všechny její prohnilé vstupní ingredience.
Kuchaři jedovaté polévky jsou přímo posedlí tím, že ji nejenom nabízejí zdarma všem zájemcům, ale navíc ji ještě všem vnucují. Nejraději pak polévkou krmí své nejbližší.
Otrávení jsou pak nejenom oni, ale i všichni v jejich blízkém okolí.
Tady by, více než kdy jindy, mělo platit, že co si kdo uvaří, to si také sní.
Pak tedy přeji dobrou chuť, ale počítejte s tím, že podle ingrediencí, které jste si namíchali, můžete zezelenat závistí, prasknout vzteky, dostat křeče do břicha, může vám bolestí puknout srdce nebo se také můžete doběla rozpálit zlostí. Anebo taky všechno dohromady. Je zde vážné riziko otravy mysli, trvalých následků, deprese a posléze i smrti. Je možné, že po pořádné porci se vám také bude chtít všechno vyzvracet, a to je nakonec to nejlepší, co se vám může stát.
Z toho vyplývá, že ze všeho nejlepší je všechny ingredience, které jste si připravili, ani vůbec neochutnávat a rovnou všechno spláchnout do záchodu – vyhodit do vašeho myšlenkového odpadkového koše a vzápětí, pro jistotu, ještě zmáčknout tlačítko „Delete“ nebo „Vysypat koš“.
Nenechte se zmást prvním soustem
Někdy sice první lžíce takové polévky může zpočátku chutnat i sladce, ale vždy zanechá alespoň hořkou pachuť. A to je ještě ten nejlepší možný případ. Možná proto se také často pomýleně říká, že pomsta bude sladká. Mnozí mají pocit, že je odplata za nějaké skutečné či domnělé příkoří učiní opět šťastnými, ale nic není dál od pravdy. Představa to může být zpočátku lákává, ale její realizace ještě nikdy nikomu štěstí nepřinesla.
Emoční jed je prostě podobně jedovatý asi tak jako jed na krysy a ten přece také neochutnáváte, že? Mohlo by to totiž být vaše poslední sousto.
Tak co, ještě pořád máte chuť na polívku z emočního jedu?
Nebo si ji raději konečně necháte zajít a svoji energii, myšlenky a pozornost budete věnovat něčemu jinému?
Něčemu, co vám udělá dobře na těle i na duši?
Co takhle dát si třeba vtipnou kaši?
