Péče o děti s lehkostí?
To musí znít mnohým rodičům jako nějaký rádoby vtipný protimluv. Vždyť s dětmi, úplně stačí i jedno nebo dvě, mají přece starostí až nad hlavu. A co teprve zvládnout péči o tři, čtyři, pět nebo šest dětí? To vypadá na rychlou cestu do ústavu. Můžu vás uklidnit, že ani šest dětí, není tak mnoho. Vím o jedné paní a ta má svých vlastních dětí třináct (13, ano, je to tak, neupsal jsem se)! Žije a bydlí v Praze, nejedná se tedy o domorodou ženu z Afriky. A navíc působí úplně normálně a v pohodě, má v sobě mladistvou jiskru i spoustu energie.
Takže jak na to? Jak dosáhnout lehkosti při péči o děti?
Skutečným základem veškeré péče o děti s lehkostí je výběr vhodného, rodičovsky založeného partnera (myslím tím i partnerky), se kterým byste chtěli mít potomky. Pokud jste již pochybili ve výběru životního partnera, bude to s tou lehkostí poněkud komplikovanější. A pozor, pak vám také například doporučení „začněte brzo“, spíše přitíží, než odlehčí.
Pokud bych měl ženu, jenom z poloviny tak línou, jako jsem já, byla by to pohroma. Pokud máte toho správného partnera, tak si můžete dovolit lehkost a pozorovat své děti s láskou zpovzdálí a občas je i zblízka láskyplně pohladit nebo si s nimi dokonce i chvilku pohrát. Ano, tušíte, že někdy se asi musí přebalit, umýt, nakrmit nebo uspat, ale děje se to jaksi samo. Nebo aspoň myslím.
Začněte brzo
S dětmi je třeba začít poměrně brzo. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku gymnázia, tak čtyři moje spolužačky již byly těhotné. Ale to už bude pár let a od té doby se mnohé změnilo. Mladí lidé dnes mohou cestovat po světě, studovat, budovat kariéru, zároveň jsou uvědomělejší v oblasti antikoncepce. Už dávno není jedinou zábavou sex, často spojený s početím dítěte a následným založením rodiny, jako tomu bylo za socialismu. Stále více párům, přestože by si miminko přály, se také nedaří otěhotnět. Ideální biologický věk ženy pro první dítě je někde mezi 20-25 lety. Dnes mají české ženy první dítě v průměru kolem 30 let. Ještě v roce 2000 to bylo kolem 25 let. Zvyšování věku prvorodiček má tedy stále stoupající tendenci. Ještě nedávno, byla za starší prvorodičku považována žena, které bylo nad 30 let. Dnes se tato hranice posouvá k 35 až 40 letům. Výjimkou nejsou ani čerstvé maminky, kterým je více jak 40 let, což byl dříve běžný věk novopečených babiček.
Je to asi úděl všech vyspělých společností a kultur, že poté, co se dostanou na svůj vývojový vrchol a většině lidem se začne dařit až příliš dobře, tak spějí ke svému existenčnímu vyvanutí. Průměrný počet dětí na jednu ženu se u nás, posledních 10 let, pohybuje kolem 1,4 dítěte. Matematika je jednoduchá a neúprosná.
Pokud nemají ženy v průměru více než dvě děti, tak vymíráme.
Pomalu, ale jistě. Za pár generací na naše místo nastoupí jiné kultury, civilizace a rasy.
Když má žena první dítě kolem 22 let, tak má většinou velkou životní sílu a energii na rozdávání. Dítě je pro ni na prvním místě a péče o něj je pro ni tak nějak samozřejmostí, nad kterou příliš neuvažuje. Také má větší šanci otěhotnět a může stihnout mít více dětí.
Pokud má žena první dítě až ve věku 30 a více let, něco se v jejím vnímání změní. To, co by před deseti lety brala s lehkostí, může být najednou problém.
Za těch deset let si mohla navyknout na jiný životní styl, vybudovat úspěšnou kariéru, věnovat se časově náročným koníčkům, cestovat. To vše najednou musí stranou a mnoho takových žen začne své dítě vnímat jako překážku nebo omezení svého dosavadního způsobu života, do kterého se snaží své dítě nějak napasovat. Což, jak brzo zjistí, úplně tak jednoduše nejde. Ale je možné, že právě vy jste jedna z těch mála vzácných výjimek, které potvrzují toto nepsané pravidlo.
Kdysi jsem se, ještě jako zaměstnanec mezinárodní firmy, často účastnil jednání vrcholového vedení naší společnosti v zahraničí. Těchto jednání se účastnily i moje kolegyně – manažerky poboček z jiných zemích. Když mi jedna z kolegyň, která přiletěla na třídenní firemní setkání, sdělila, že o její dítě, které se jí narodilo asi před osmi týdny, je dobře postaráno, a že měli štěstí na šikovnou chůvu s výbornými referencemi, tak jsem utrpěl lehký šok. Také říkala, že určitě nechce být s dítětem doma „celých“ půl roku, jak je u nich běžné.
Tyto ženy často také říkají, že si dítě „pořídily“, asi jako auto nebo pejska, a odškrtnou si jej jako další splněný cíl ve své kariéře. Jsou schopny si porod naplánovat jako projekt – jako pevné, předem stanovené, datum ve svém diáři a místo toho, aby nechaly na miminku, kdy samo chce přijít na svět, si nechají porod vyvolat. S tím jde většinou ruku v ruce požadavek bezbolestného porodu s anestezií. Omámená, vlastně kokainem zdrogovaná, maminka pak příchod svého miminka na svět vnímá jako v mlze. Anestezie ještě navíc bohužel blokuje i vyplavení mateřských hormonů. Takové maminky se pak na své dítě velmi obtížně napojují, necítí, co miminko potřebuje, a častěji pak také trpí různými poporodními depresemi.
Tyto maminky také z různých příčin nemohou, nebo nechtějí, své děti kojit tak dlouho, jak by to děti, i samotné maminky, potřebovaly.
Často si s dětmi nevědí rady, nemají na ně energii, obtěžují je téměř všechny aspekty spojené s péčí o dítě. Mnohé z toho, co by ve dvaceti řešily přirozeně, intuitivně a jaksi samozřejmě, je pro ně již nesmírně vyčerpávající. Péči o své děti tak raději svěřují různým jeslím, školkám či chůvám, což je v tomto případě asi to nejlepší možné řešení pro maminku i dítě, spojené s alespoň určitým odlehčením pro oba. Odpočatá maminka si pak s dítětem ráda pohraje a pomazlí ho, vzájemně se na sebe těší. Pouto mezi nimi je sice trochu narušené, protože roli skutečné matky často zastoupí chůva a dítě může, minimálně zpočátku, psychicky strádat, ale asi je to lepší, než ztrhaná maminka s pološíleným, strnulým úsměvem v psychiatrickém ústavu.
Takže nezapomeňte!
Cítíte-li volání přírody, miminko kolem vás už „lítá“ a máte toho správného partnera, tak už na nic nečekejte a začněte brzo.
