Jako vrcholový manažer řídíte firmu s tím nejlepším vědomím a svědomím, jako by byla vaše, tak dlouho, až jednoho dne prozřete a zjistíte, že vaše není.
Představte si, že na této pozici ve firmě strávíte zbytek svého pracovního života. Líbí se vám ta představa? Vykouzlí úsměv na vaší tváři a zahřeje vás na srdci, máte pocit chvějivého štěstí a smysluplného naplnění? Nebo ne?
Možná se vám chce tak trochu zvracet. Neudělalo se vám mdlo? Nebo cítíte takový divný tlak na hrudi? Nemáte také náhodou pocit prázdnoty a životního nenaplnění?
Pak je čas začít pracovat na tom, aby se něco změnilo. Nebo to vesmír udělá za vás.
Vyhořelí, vyčerpaní a frustrovaní manažeři, kteří nemají sílu a odvahu ke změně, přestože celá jejich bytost po ní volá, se k ní stejně propracují jaksi (ne)chtěně. Učiní nějaké zásadní chybné rozhodnutí, nebo začnou vršit jednu menší chybu za druhou, začnou tak trochu švejkovat a revoltovat, bojkotovat nařízení z centrály mateřské firmy, nebo začnou být pasivní, až jim je jednoho dne nabídnuto tučné odchodné nebo vyhazov „dohodou“. Spousta manažerů se (ne)vědomě propracuje ke svému vyhození, protože někde hluboko uvnitř cítí, byť si to zatím vědomě nepřiznají, že musí něco změnit. Že už nemůžou, nechtějí, že už to takhle dál nejde. Tak si to jednoduše přitáhnou. Snižování stavů, prodej firmy, fúze, nový vlastník firmy, slučování regionů a pozic, nový, nesnesitelný šéf, …
Když nenasloucháte svému vnitřnímu hlasu nebo jej přestanete následovat, tak vesmír ve svých signálech přitvrdí.
Rozpadne se vám rodina, vyhoříte, psychicky se zhroutíte, utečete do nemoci, zkolabujete, dostanete infarkt a potom ….. UMŘETE. Po smrti už toho moc nezměníte, ale pokud právě čtete tento článek a stále žijete (vsadím se, že ano), tak máte ještě možnost něco změnit.
Jak z toho všeho ven? Jak si otevřít tu krásnou zlatou klec, do které jste si sami, dobrovolně, šťastní a s úsměvem na rtech, vlezli a dokonce si za sebou ještě sami zabouchli vrátka. A velmi často i sami za sebou zamkli a dokonce zahodili klíč nějakou obří hypotékou, hodnou vaší pozice top manažera, vaší nové životní úrovně a vysoce nadstandardního příjmu. Přece nemůžete jít dolů se svým životním standardem.
Jedna část vašeho já si zřejmě bude přát v kleci zůstat.
Vaše firma a váš pán se o vás přeci tak hezky starají. Dostáváte ty nejlepší bonusové lahůdky, vždy máte k dispozici čerstvou vodu, v kleci máte dokonce i kolečko na běhání, ve kterém můžete denně běhat jak o život, a přesto se nepohnout z místa. Dostali jste i luxusní auto na hraní a další pěkné hračky. Váš hodný pán vás naučil i různým kouskům – už po něm umíte hezky opakovat jeho slova ostatním, a když mu zobete přímo z ruky, tak vás vždycky pohladí plný dojetí. To, že vám tak trochu přistřihli křidýlka, abyste neuletěl a neztratil se ve svobodném světě plném životu nebezpečných nástrah, bylo přece také pro vaše dobro.
Z vysokého bidýlka na všechno hezky vidíte. Ale sedět na něm příliš dlouho, není dobré pro vaši páteř, musíte ji až příliš často ohýbat a různě se kroutit a vyvažovat, abyste vyrovnávali balanc a nespadli zase dolů k vašim podřízeným. Co myslíte, jak dlouho vydržíte na bidýlku balancovat, než se jednoho dne skácíte mrtví k zemi, jako kdysi náš kanárek?
A co takhle jinou, lepší klec?
Kolem vás jsou další zlaté klece vašich kolegů manažerů. Vlastně i ten váš pán – samotný CEO (nebo jste to snad přímo vy?) má svojí luxusní zlatou klec. Pouze je větší než ta vaše a trochu lépe vybavená – bidýlko z mahagonu, krmení z dovozu v biokvalitě, v napáječce voda dovezená z horského pramene, hezčí hračky a tak. Aha, teď to konečně vidíte, ta vaše klec je vlastně umístěná v té jeho. Ten se má, že má tak velkou klec. Kdyby tak byla moje, to by bylo něco. Občas může i roztáhnout křídla a popoběhnout. Ale rozletět se? To není ani v jeho moci. Možná nakonec přeci jen dostanete tu vytouženou, ještě větší klec, možná poskočíte na ještě vyšší bidýlko, ale o to větší náraz to pak bude, až z té výšky spadnete.
To přeci nemůžete udělat, zradit Vašeho pána, opustit firmu, vždyť vás tak potřebují a tolik toho pro vás udělali. Myslí to s vámi tak dobře. V kleci máte všechno, co potřebujete. Nebo … skoro všechno.
Vždyť víte, ten matoucí sen o létání, který se vám v poslední době pořád zdá.
Jak jste vyletěli ze své zlaté klece a rozletěli se objevovat všechny ty krásy života a bytí, které jsou prý tam venku, za klecí. To musí být něco, ten pocit, když zamáváte křídly a svobodně si letíte, kam se Vám zachce. Jak s lehkostí plachtíte vysoko v oblacích, tak vysoko, že už z té výšky ani nevidíte na své bidýlko, a to vám přitom tenkrát připadalo, jak vysoko se tyčí nad všemi ostatními a vaším okolím. Najednou máte tu správnou perspektivu.
Co když zkusíte otevřít dvířka své klece, roztáhnete křídla vašich snů a necháte se na nich s lehkostí unášet? A začnete si znovu hrát, užívat svobody a žít svůj skutečný, autentický život a ne životy jiných.
Ale jak na to? Jak z té klece ven?
Samozřejmě, mohou vás z ní také vyhodit nebo vynést na nosítkách. Pak se to „uděje“ jaksi samo.
Ale myslím, že se budete cítit mnohem lépe, když si cestu ven najdete sami.
Sami, dobrovolně, jste do zlaté klece vlezli a je jenom na vás, jestli si otevřete dvířka a najdete odvahu znovu vyletět do světa nekonečných možností. Je to možné? Jistěže ano!
I autor tohoto článku kdysi z jedné takové krásné, zlaté klece vyletěl.
