Všichni v životě hrajeme a žijeme různé role.
I když se budete snažit být plně autentičtí a takzvaně svoji, stejně se hraní rolí nevyhnete. V zásadě nelze nehrát roli, stejně jako nelze nekomunikovat, protože i tím, že nekomunikujeme, vlastně něco sdělujeme, a tím pádem komunikujeme.
V různých situacích si nasazujeme různé masky a vžíváme se do různých rolí.
Někdy záměrně, mnohem častěji však automaticky a spíše nevědomě. Někdo samozřejmě přehrává nebo hraje roli nějaké své masky tak dokonale a přesvědčivě, že se s ní plně ztotožní a vlastně pak ani neví, kým doopravdy je. Zeptejte se třeba některých politiků nebo manažerů. Mnozí z nich svojí roli spojí se svojí identitou natolik, že když o funkci přijdou, tak se jim zhroutí celý svět. Možná proto někteří z nich na svých rolích a funkcích tak urputně lpí a dělají všechno možné pro to, aby se v nich udrželi. Ale ani většina z nás ostatních, jak zjistíme za chvíli, neví, kým vlastně doopravdy je.
Zkuste si položit známou otázku mystiků.
Kdo jsem já?
A zkuste si na ni poctivě zodpovědět. Nebo ještě lépe, položte si tuto otázku a odpověď k sobě nechte přijít. Tak trochu si zameditujte na toto téma. Otázku si pokládejte opakovaně, tak dlouho, dokud nebudete znát odpověď. Dejte odpovědím prostor, ať se vám „samy“ vynoří, nepřemýšlejte nad nimi (já vím, to skoro nejde). Zpočátku se vám asi bude před vaším vnitřním zrakem objevovat a bude vám nabíhat jedna vaše role po druhé, aby se zase vzápětí, jedna po druhé, rozplynuly do ztracena.
Než se o to však pokusíte, musím vás předem důrazně varovat. Je zde totiž velké, opravdu velké riziko, že by vás mohl zasáhnout záblesk osvícení, po němž se pak již nikdy nebudete moci vrátit ke svému dosavadnímu způsobu života. Museli byste pak pravděpodobně celý svůj život přehodnotit a zahodit vše, k čemu jste se doposud tak pracně propracovali. To je tedy k varování.
Takže, kdo jsem já?
Jsem snad otec rodiny, manažer, poradce, sportovec, zahradník, knihomol, muž? Jsem svoje ego? Jsem svoje představa o mně? Moje tělo? Nebo jen můj mozek? Či jsem snad dokonce jenom nějaké, přes synapse probíhající, nervové vzruchy? Nebo jsem snad své vědomí, které je možná nedílnou součástí nějakého většího, rozšířeného vědomí, a které se nachází kdesi v časoprostoru a možná i mimo něj? A je to vůbec moje vědomí? Není to něco, co se mi tak pouze jeví? Není to všechno jenom nějaký přelud? Sen, ve kterém žiji a jehož jsem sám součástí? Nezdám se náhodou sám sobě? Existuji vůbec?
Možná jsem to všechno a zároveň nic z toho.
Ať se budete snažit pojmenovat či uchopit své pravé já jakkoliv, tak vždy budete mít určitý pocit neúplnosti. Pocit, že nějaká část vás samotných bude chybět nebo i přebývat. Zákonitě se tak jednoho dne propracujete k nějaké, rozumem neuchopitelné, mystické zkušenosti, jakémusi procitnutí a pocitu, že jste součástí něčeho, co vás přesahuje. Cože to jako je? No tak na to, abyste to zjistili, si právě musíte položit tu otázku otázek:
Kdo jsem já?
Ale jednoduchou odpověď typu: „No jasně, teď už konečně vím, kdo vlastně jsem. Já jsem přeci ….“, nečekejte. Prozradím vám pouze to, že ta „správná“, konečná odpověď je beze slov a vlastně žádnou odpovědí v běžném slova smyslu ani není. Můžete očekávat něco, co bychom mohli nazvat jako
autentický prožitek vaší pravé podstaty, vašeho skutečného já.
Myslíte si, že je možné se z kruhu rolí vymanit?
Tak schválně, můžete to zkusit. Vzdáte se světských radovánek a budete žít jako mystik a poustevník v horách? Tak to máte smůlu, protože právě žijete roli mystika a poustevníka.
Dokonce i osvícení guruové hrají svoji roli gurua, od které je i pro ně téměř nemožné se osvobodit. To by se museli hodně snažit, aby se nějak znemožnili, ale ani to není záruka úspěchu a většinou jim to nepomůže. Nanejvýš to bude to vnímáno jen jako jeden z dalších projevů jejich osvícené mysli, jehož hlubší význam a smysl normálním, zatím ještě neprobuzeným, smrtelníkům uniká. A i když se našemu guruovi náhodou povede se znemožnit, tak pro změnu získá pouze novou nálepku a roli falešného gurua. To už je pak asi lepší zůstat osvíceným. Z rolí prostě není úniku.
Možná, přesto všechno, budete mít stále nutkání se z koloběhu rolí vymanit a zbavit se jakékoliv image.
Tak v tom případě vás musím upozornit, že jste právě spadli do své vlastnoručně, nebo spíše vlastní myslí, nastražené pasti. Snaha o to, abyste sami před sebou ani před svým okolím nehráli žádnou roli, je totiž jedna z nejtěžších – hádejte čeho, no ano … rolí. Navíc je tato snaha, jak je nyní již zřejmé, předem odsouzena k neúspěchu.
Snaha o image bez image – „image neimage“ – je totiž jednou z nejzákeřnějších hrátek našeho ega. Je to jeden z jeho geniálních, sebezáchovných triků, aby se vyhnulo rozpuštění v nicotě.
Zbavit se ega, jakési naší představě o nás samotných, která je navíc pouhým přeludem naší mysli a uměle vytvořeným konstruktem, je celkem složité. Zkuste se zbavit něčeho, co vlastně neexistuje. Každá myšlenka na toto neexistující nic jej posiluje, stejně tak jako snaha se jej zbavit.
Role nerole je totiž tou nejnáročnější rolí a může vás celkem snadno paralyzovat.
Vaše mysl, i veškeré vaše konání, se bude koncentrovat pouze na to, abyste si na nic nehráli. Bohužel tím, že si pořád hlídáte, abyste nehráli, vlastně hrajete neustále. Jenom hrajete, že nehrajete.
Řešením je paradoxně úplný opak.
Místo zoufalé snahy se hraní rolí zbavit jejich nezbytnost prostě přijmout a vědomě je do svého života integrovat. Ten rozdíl spočívá v tom slovíčku vědomě.
A taky v tom, že nyní již víte, že vaše pravé já není tou rolí, kterou právě hrajete.
Sami si vyberte, které role a jakým způsobem budete ve svém životě hrát, a pak je hrajte naplno a vědomě. S lehkostí si je užívejte a podle vaší potřeby, životní situace či nálady si mezi nimi klidně přepínejte. Budete potom tak nějak víc a opravdověji třeba tím … tatínkem svých dětí, zahradníkem anebo …. uvědomělým manažerem. Ano, dokonce i to je možné.
Pouze si občas připomeňte, že jsou to jen role a že vy sami nejste jenom rolí, kterou zrovna hrajete, byť by se vám, i vašemu okolí, daná role jevila sebelepší a sebeušlechtilejší.
Vědomým přijetím a akceptací žádoucích životních rolí budete kupodivu více autentičtí, než marnou snahou o nehraní žádných rolí. Také to bude znamenat, že žijete podle svých představ a ne podle představ druhých. Dříve byste asi řekli, že prostě budete víc „sami sebou“, ale nyní již víte, že to vlastně není možné, protože nic takového jako být sám sebou doopravdy neexistuje. Lépe řečeno budete žít v souladu se svojí pravou podstatou.
Jste totiž …
Však už víte, jak se musíte správně zeptat, abyste to zjistili.
