Budu šťastný až… udělám maturitu; až udělám státnice a konečně budu mít titul, až budu někdo; až mě povýší v práci; až dostanu přidáno; až budu slavný; až budu bohatý; až procestuji celý svět; až najdu svoji ženu snů; až budu bydlet ve svém vysněném domě; až vyhraju olympiádu; až uběhnu maraton; až vylezu na osmitisícovku; až napíšu knihu; až se stanu ředitelem; až budu prezidentem; až ostatním, i sám obě, dokážu, že jsem to dokázal; až…
Zeptejte se slavných sportovců, herců, zpěváků, vědců, superboháčů a jiných úspěšných lidí, kteří dosáhli velkých cílů, co jim jejich výjimečné úspěchy přinesly a jestli se díky tomu cítí opravdu šťastní.
Představte si, že cílem a smyslem vašeho života je stát se nejlepším sportovcem všech dob.
Jak to změříte? Třeba počtem získaných medailí na olympiádách.
Fenomenální plavec Michael Phelps měl takový cíl. Nakonec se mu podařilo si ho i splnit. Za svoji kariéru nasbíral 28 olympijských medailí, z toho 23 zlatých. Na olympijských hrách v Pekingu v roce 2008 získal 8 zlatých medailí a pokořil tak dosavadní rekord jiného amerického plavce Marka Spitze.
Výsledek? Těžká deprese.
Zdá se, že všechna ta nekonečná dřina, tisíce naplavaných kilometrů, nezměrná vůle, a nakonec i ty vytoužené zlaté medaile, byly jenom náhradou a chabou náplastí za nenaplněný vztah s otcem. Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo 9 let a od té doby se s otcem téměř přestal vídat. Náplast ze zlatých medailí se nakonec odlepila právě chvíli, kdy si splnil svůj sen a prožíval vrchol své kariéry. Ve chvíli, kdy se měl přímo topit v záplavě štěstí, pociťoval pravý opak.
Hádejte, kam vede cesta z nejvyššího vrcholu?
Ano, je to tak. Další kroky z vrcholu už mohou vést jenom dolů. Mnozí ze samotného vrcholu dokonce padají přímo střemhlav do propasti beznaděje, zmaru a ztráty smyslu.
Proto si lidé, aby se těmto pocitům zmaru vyhnuli, vzápětí po splnění jednoho cíle, stanovují nové, další a další cíle.
Ale když už jste v něčem nejlepší na světě, tak už jenom hodně těžko můžete být ještě lepší. Jak dlouho asi můžete své výkony neustále zlepšovat? Jak dlouho se to dát vydržet? Určitě ne do nekonečna. Michael Phelps by dnes nejspíš všechny ty medaile vyměnil za možnost vyrůstat obklopen láskou obou dvou milujících rodičů.
Těžké dětství je prostě základ úspěchu, alespoň úspěchu v tom běžném, konvenčním smyslu slova.
Na přelomu tisíciletí se stal nejlepším plavcem světa Ian Thorpe, který vytvořil 13 světových rekordů. Již v 15 letech vyhrál mistrovství světa a stal se tak nejmladším světovým šampionem v historii. Také Ian Thorpe ztratil motivaci, bojoval a stále bojuje s těžkou depresí. Na vrcholu, a poté i na dně, ho vystřídali jiní. Přišli mladší, talentovanější, lepší a rychlejší. Třeba takový Michael Phelps.
Dokud je živil jejich sen a cíl, tak měli smysl i náplň života. Když svého cíle dosáhli, tak naplno pocítili nekonečnou prázdnotu a marnost svého dosavadního snažení. Nezbylo jim než se zase místo do vody, ponořit do nějaké jiné oblasti snažení. Využít svého zvučného jména a zaměřit se třeba na charitu nebo osvětu. Ani v tom však nespočívá věčné spasení, uspokojení a štěstí. Je to totiž zase jenom další náplast, byť v ušlechtileji působícím převleku.
Nejhorší je, když se vám splní vaše sny.
To se pak váš sen může klidně velmi snadno proměnit v těžkou noční můru. Každé splněné přání má totiž svoji cenu – nežádoucí vedlejší účinky, které si, jak známo, stejně jako u léků, mohou v ojedinělých případech vybrat i tu nejvyšší daň.
To už je snad lepší si stanovit zdánlivě realistický, ale přesto nedosažitelný cíl. To slovo nedosažitelný je důležité. Vaše cíle i sny si můžete i průběžně měnit, když vám hrozí jejich splnění. Plni naděje se pak můžete těšit z cesty za vysněným cílem, naplno si ji užívat a snad prožívat i určitou formu životního naplnění. Je to totiž mnohem větší zábava než dosažení cíle samotného. Zdá se, že sen by měl raději zůstat pouhým snem. Ostatně, když dojde k jeho splnění, tak už stejně snem být přestává.
Nebo na to můžete jít jinak, ještě lépe, a nekonečnou sisyfovskou snahu o dosahování cílů přenechat jiným.
Krásná, pozitivně negativní mantra a nejtajnější skrýš na světě
Jak říkával mystik Eduard Tomáš:
„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“
Za předměty světa v tomto případě nejsou považovány pouze hmotné statky. Za „předmět“ si můžeme dosadit snahu o dosažení čehokoliv, jakéhokoliv pomíjivého, byť třeba i ušlechtilého, cíle. Ani ty skromnější cíle nás nespasí.
Někdo hromadí majetek a peníze, další zase sbírá vědomosti, tituly, úspěchy, jiní se bez přestání honí za zážitky. Nic z toho k dosažení štěstí nevede. Může nás to sice chvíli, a to i poměrně dlouhou chvíli, bavit, ale po čase vždy nahlédneme prázdnotu svého snažení. Dosahování cílů a plnění si různých přání jsou přesto pro většinu z nás nedílnou součástí té úžasné hry zvané život.
Alespoň po určitou životní etapu, kdy máme potřebu si dokázat, že něco dokážeme.
Alespoň do té doby, než nám to jednoho dne přijde jaksi vyprázdněné a úsměvné. Snad je to součást našeho vývoje, že si touto fází musíme nejdřív projít, abychom se pak nutkání něčeho dosahovat nakonec mohli zbavit a s mírným, chápajícím úsměvem na rtech sledovat každodenní pinožení lidstva od ničeho k ničemu.
Cesta ke štěstí prostě nevede přes dosahování něčeho.
Splnění žádného cíle nás neučiní trvale šťastnými. Můžeme očekávat možná tak nanejvýš chvilkovou radost, naplnění, ukončení tvaru a snad i záblesk pocitu onoho štěstí vzápětí však vystřídaný kocovinou deprese z vystřízlivění.
Paradoxně ani usilovnou snahou o dosažení štěstí onoho štěstí dosáhnout nelze.
Za štěstím se není třeba honit, usilovat o něj nebo o něj dokonce bojovat. Tohle všechno totiž funguje spíš jako protipól magnetu, něco jako odpuzovač štěstí. Pak to vypadá tak, že už už se k dosažení štěstí blížíme a právě, když jsme mu na dosah, stačí jenom trochu natáhnout ruku, tak od nás štěstí, potvůrka jedna, zase odskočí.
Nejhorší je dát si za cíl být bezpodmínečně šťastný.
To je přímá cesta do pekel. Čím více k tomuto cíli směřujeme, tím více se od něj vzdalujeme.
Jakmile si řeknete: „Budu šťastný až…“, tak své štěstí podmiňujete a takové štěstí nikdy nemá dlouhého trvání.
Usilováním o cokoliv se štěstí nedostaví, už jej totiž v sobě máme.
Štěstí je pouhé rozhodnutí
Pro ten úžasný, všeobjímající, vnitřní pocit štěstí se stačí pouze rozhodnout a přivítat jej do svého života. Alespoň někteří lidé, ti požehnaní, umění rozhodnout se být šťastní ovládají a stanou se šťastnými právě ve chvíli, kdy si to dovolí a procitnou.
Je to tak jednoduché a zároveň složité, že? Naše mysl, mocný nástroj našeho ega, nám moc ráda vysvětlí a zargumentuje, že to není jen tak a že o štěstí musíme opravdu hodně, hodně usilovat a že nic není zadarmo.
Takže, jak na to? Jak bychom si mohli pomoci my, obyčejní smrtelníci? Existuje nějaká pomůcka, s jejíž pomocí lze ten báječný pocit blaženosti v sobě probudit?
Ano, je na to pár takových malých, jednoduchých, a přitom úžasných triků, které mají tu kouzelnou moc obelstít naše věčně nespokojené ego prahnoucí po výzvách, přáních, splněných snech a cílech.
Vděčnost za vše
Abychom nemuseli o nic usilovat, tak si stačí přát to, co právě máme.
Přejte si to, co právě je a projevujte za to svoji vděčnost.
Můžete být vděční přírodě, vesmírné inteligenci, bohu, životu… nazvěte si „to“ jak chcete nebo… vlastně si tu entitu, které vděčnost projevujete ani nijak nazývat nemusíte. Stačí být vděční samotnému bytí, samotné existenci. Prostě buďte jenom vděční, probuďte v sobě pokoru a vděk za to, co právě je. Byť by to mělo být jenom za to, že jste dostali tu jedinečnou příležitost pobývat, byť jenom na malý vesmírný mžik, na tomto světě.
Vděčnost je cesta k bezpodmínečnému štěstí.
Máte střechu nad hlavou, máte kde spát, máte co jíst? Můžete se projít v přírodě nebo potěšit pohledem na rozkvetlou zahradu? Máte děti, milovaného partnera, přátele nebo třeba jen sami sebe? Můžete chodit, dívat se nebo alespoň jenom dýchat? Buďte vděční za tato privilegia.
Ještě jedna věc má kouzelnou moc, moc ze všech nejkouzelnější.
Je to… Však vy už víte, co to je, že ano? Už jako děti jsme v pohádkách slýchali, že je to mocná čarodějka, která je silnější než smrt.
Ano, je to ona, právě ona… láska.
Soucítění a pocit bezpodmínečné a všeobjímající lásky, nejenom k sobě a k druhým lidem, ale i ke všemu ostatnímu, k celému všehomíru, k samotné existenci. Nejdříve se musíme naučit milovat sami sebe, mít se rádi takoví jací jsme a pak už můžeme svoji lásku i šířit kolem sebe jako kruhy na hladině nekonečna.
A poté se také, jaksi mimoděk, dostaví i onen vedlejší produkt lásky, ten omamný pocit štěstí, který se před námi dosud skrýval na tom nejtajnějším místě na světě… v nás.
Dostojevskij říká slovy jedné ze svých románových postav:
„Člověk je nešťastný, protože neví, že je šťastný.“
Stačí si to „jen“ uvědomit, protože:
„Komu to dojde, stane se hned šťastným, hned, v tomto okamžiku…“
Teď, když už to víte, tak se konečně můžete opájet svým štěstím, už jej totiž máte.
Své štěstí můžete prožívat ne až…, ale právě…
TEĎ.
