Všechny děti potřebují zažívat lásku a bezpodmínečné přijetí, ale zároveň mít nastavené i hranice co ještě mohou a co už ne, aby si rozvinuly cit pro to, co může ublížit druhým nebo jim samotným, a taky proto, aby se jejich rodiče nezbláznili.
V blízkosti rodičů pak zažívají pocit bezpečí a s tímto pocitem se mohou odvážně pouštět do prvních samostatných krůčků při objevování okolního světa.
Láska bez podmínek
Co to vlastně je?
Je to taková láska, kdy vaše dítě cítí a ví, že je milováno za všech okolností.
Že ho pomazlíte, i když „příšerně“ zlobí nebo i když právě nedělá něco zrovna podle vašich představ. Že od vás každý den uslyší, jak ho máte rádi, že je to váš miláček a že jste šťastní jenom za to, že vůbec je.
Pokud toto dítě zažívá, naučí se mít důvěru v sebe samo, vážit si samo sebe, mít se rádo a není v dospělosti závislé na pochvale, uznání či lásce jiných. Takový člověk pak ví, že lásku může vyzařovat a šířit sám, nezávisle na druhých. Už z tohoto samotného faktu je šťastný, naplněný a vyzařuje to do svého okolí – je lásky-plný. A protože s láskou rezonuje, tak si ji pak také čím dál tím víc přitahuje do svého života.
Láska není něco, co by si mělo dítě zasloužit. Měla by být přirozenou součástí jeho bytí, stejně jako vzduch, který dýchá.
Mnozí rodiče bohužel do výchovy svých dětí, často nevědomě, zařazují model, který pravděpodobně sami zažili ve svém dětství.
Zjednodušeně by se tento model dal nazvat „Budu tě mít rád, pokud ….“
– budeš hodný, nebudeš zlobit, si uklidíš pokojík, budeš hezky poslouchat, …
Nemusí to být takto ani vyřčeno, stačí, pokud to rodič svým chováním dává najevo. Třeba tím, že pokud dítě „zlobí“, tak je pak vůči němu odtažitý a drží si odstup, neobejme ho a „za trest“ ani nepomazlí.
Dítě si to pak přeloží tak, že si lásku rodičů musí zasloužit a že si ji zaslouží jen tehdy, když bude plnit jejich očekávání. Tím se roztáčí spirála dělání věcí a plnění úkolů jenom proto, aby dítě, a později i jako dospělý, plnilo očekávání ostatních.
Místo toho, aby takový člověk žil svůj vlastní, naplněný život, tak žije život podle představ ostatních.
A to jenom proto, aby dostal odměnu v podobě pochvaly, sladkosti, bonusu či jiné náhražky bezpodmínečné lásky. Jeho volání po opravdové lásce tak stejně, ať dělá, co dělá, zůstane nenaplněno.
Dítě by mělo cítit, že lásku rodičů si nemusí zasloužit, že je vždy přítomna a rodiče jej budou vždy milovat bez ohledu na cokoliv.
Pískoviště jako zrcadlo výchovy
Pokud chcete vědět, jakým způsobem přistupují rodiče k výchově svých ratolestí, tak máloco vám napoví tak, jako reakce rodičů na projevy jejich dětí na pískovišti a dětském hřišti.
Když pozorujete některé maminky na pískovišti, tak zjistíte, že mnohé z nich svým dětem neumí nastavit hranice. Prosebně a miloučce je přemlouvají k tomu, co po nich chtějí. „Ale zlatíčko, na maminku se nehází písek. To se nedělá, víš?“. Sdělovaný obsah zprávy však není v souladu s intonací, unylým úsměvem a řečí těla maminky. Maminčin tón i výraz říká dítěti: „Vše je v pořádku miláčku, klidně pokračuj dál“. Maminka se přitom ještě s omluvným úsměvem rozhlíží po ostatních, jakoby říkala: „Vždyť víte, ještě je malý a nechápe to.“
Dítě z hlasu maminky vycítí, že to nemyslí vážně a hranice posouvají stále dál.
Pak už je jen krůček k tomu, aby se z nich postupně stali domácí tyrani, kteří šikanují své rodiče svými často protichůdnými požadavky a bezpodmínečně trvají na splnění každého svého přání, aby ho vzápětí popřeli a vznesli nový požadavek. Přesto, nebo spíše právě proto, že se rodiče snaží vyhovět všem přáním svých miláčků a jejich chování všemožně omlouvají, tak je to stále horší. Tito rodiče si neuvědomují, že jak sobě, tak i svým dětem, poskytují medvědí službu.
„Šikanováním“ rodičů děti pouze zoufale volají po nastavení hranice, kterého se jim nedostává.
A tak jsou nuceny zkoušet pořád více a více co rodiče, i ony samy, ještě vydrží, dokud je z tohoto zacykleného zakletí rodič, v této fázi však už většinou někdo jiný, nevysvobodí kategorickým zákazem, jemuž odpovídá tón i řeč těla dospělého. Dítě pak často jako zázrakem ihned uposlechne, zklidní se a uleví se mu, protože i jeho to stálé posouvání hranic psychicky velmi vyčerpává.
Děti prostě potřebují něco, o co by se mohly ve světě, plném nejistot a neznámého, opřít, něco, co jim dodá pocit stability a bezpečí – a to jim nastavené hranice, kromě jiného, poskytují.
Byl jsem svědkem situace, kdy tříletá holčička ve vlaku dělala, jakože pláče jako malé miminko. Naplno vřeštěla jak šílená na celý vlak. Jenom to hrála a zkoušela, co maminka a lidé ve vlaku vydrží. Vždy po pár minutách na chvíli přestala a s úsměvem pozorovala, co na to říká její okolí. V jednu chvíli, právě při tom řevu, maminka s rozpačitým úsměvem telefonovala s tatínkem, zakrývajíc si druhé ucho, aby vůbec něco přes křik své holčičky slyšela. Říká mu: „Slyšíš jí? To dělá celou dobu. To je viď? Doufám, že aspoň na chvíli přestane“. Nicméně svému dítěti za celou dobu neřekla ani slovo. Možná měla obavy, že vyvolá ještě horší záchvat vzteku nebo že své dítě nějak omezí a příliš rozruší. Možná následovala, případně si mylně vyložila, nějaká doporučení svobodné, liberální výchovy.
A co dělat, když má dítě nekontrolovatelný záchvat vzteku?
Většinou to nejlepší, co můžete udělat, je od něj poodejít (nebo jej vzít a řvoucí odnést někam stranou) a nechat jej vyřvat – dítě ztratí diváky a většinou za chvíli přestane. Nebo ještě lépe jej láskyplně, ale pevně a nekompromisně, obejmout a „mírumilovně zpacifikovat“.
Bezpodmínečná láska a hranice jsou dvě základní věci, které děti potřebují od svých rodičů nejvíce.
Dítě potřebuje cítit, že je milováno i když „zlobí“, potřebuje pomazlit, pohladit, pevné objetí.
Hranice jsou zase zapotřebí k udržení duševního zdraví dítěte i rodičů.
Mezi nastavením těchto hranic a potlačením přirozenosti a spontaneity dítěte je někdy tenká dělicí čára, navíc u každého jiná, ale to už je zase na delší, jiné povídání.
