Čím jsem starší a čím více máme dětí, tím menší mám potřebu na ně, v klasickém slova smyslu, výchovně působit. Spíš si v duchu neustále kladu otázku:
„Co ještě mohu neudělat pro to, aby prožily šťastný, naplněný a plnohodnotný život?“
Postupně jsem došel ke zjištění, že méně takzvaně výchovného snažení je více. Čím dál tím víc svoji pozornost zaměřuji na to, abych dětem svojí výchovou moc neuškodil. Děti se totiž rodí jako dokonalé bytosti a mnohem víc se můžeme naučit my od nich, než ony od nás. Mají něco, co jsme my dospělí již ztratili, a co musíme opět složitě objevovat.
Naší snahou je se příliš nesnažit.
Zbytečně nezasahovat a neurychlovat jejich vývoj, dát jim čas a prostor, aby si samy mohly spoluvytvářet svůj obraz o světě, aby si samy mohly zvolit tempo, jakým budou svět objevovat, poznávat a uchopovat.
Zbytečně neurychlit chvíli, kdy ztratí svoji dětskou nevinnost.
Ony ji samozřejmě ztratí tak jako tak, tak už to prostě chodí, ale proč bychom to měli být my rodiče, kteří je o ni připraví?
Dnes už nemám takovou potřebu naše děti tlačit nějakým směrem. Plavání kojenců ve čtyřech měsících, cvičení pro batolata, výuka angličtiny pro nejmenší, kontrola dovedností podle tabulek psychomotorického vývoje… I touhle fází jsme si u našeho prvního dítěte prošli.
Čím více máte dětí, tak s každým dalším dítětem je vaše výchovné působení volnější, méně urputné, liberálnější a benevolentnější. Zažil jsem to jako nejstarší, prvorozené dítě svých rodičů a poté i ve své rodině jako otec šesti dětí. Chudák první dítě vždycky nejvíc schytá rodičovsko-výchovné ambice novopečených rodičů. Samozřejmě, že chcete své děti vychovávat co nejlépe, ale přemíra snahy může vést k tomu, že to s vychováváním své první ratolesti tak trochu přeháníte. Nejstarší sourozenec si pak stěžuje. „To já, když jsem byl takhle malý, tak jsem musel jít chodit spát mnohem dřív, a tohle jsem nesměl, musel jsem tamto… A ano, má pravdu, je to tak. Ale to je asi úděl všech nejstarších sourozenců. Cena, kterou musí prvorozené děti zaplatit za „výsadu“, že se svým rodičům narodily jako první v pořadí.
Dnes našim dětem spíše poskytujeme prostor pro jejich samostatný rozvoj daný jejich individuálním tempem. Dáváme jim možnost být dětmi co nejdéle tak, aby si mohly své období hravosti a nevinnosti naplno užít. Bezpodmínečná láska a nastavené hranice, kvůli fyzickému i psychickému zdraví dětí i nás, z výchovného hlediska úplně postačují.
Bezpodmínečné štěstí a radost ze hry i ze života, kreativita, zvídavost, nevinnost, svět, ve kterém se prolíná fantazie s realitou, prožívání tady a teď.
To všechno už děti mají a my jim pouze můžeme pomoci vytvářet takové prostředí, které je v jejich radostném objevování a prožívání světa podpoří.
Pro naše děti je fascinujícím zázrakem všechno. Letící moucha, chmýří z pampelišky, brouk v trávě, kapky deště, sněhové vločky, radost z pohybu i štěstí z pouhého bytí v přítomnosti svých nejbližších. Ke štěstí nepotřebují žádný speciální důvod, prostě to tak mají. Ze skákání v louži, z hrabání se v písku nebo z matlání se v blátě jsou na vrcholu blaha.
Nedělejte z dětí malé dospělé
Tlak, který vyvíjíme na své děti, když nedělají věci zrovna podle našich představ, toto kouzelné období nevinnosti zbytečně a předčasně zkracuje. Když děti o jejich dětství násilně připravíme, tak v pozdějším věku budou téměř jistě trpět různými psychickými a emočními problémy.
Nejméně do sedmi let bychom měli dát našim dětem prostor, aby mohly zůstat dětmi bez jakéhokoliv tlaku na výkon a plnění norem, které jsme si pro ně nastavili my dospělí.
Prostě je jenom nechte, ať si hrají
A tak necháváme celkem volný průběh i tomu, kdy naše děti začnou chodit, mluvit, jak dlouho potřebují být kojené nebo kdy začnou chodit na nočník nebo na záchod. Někdo začal mluvit ve dvou letech, někdo až ve čtyřech. Většina našich dětí byla kojena dva roky, ale jedno bylo kojeno tři roky a další dokonce až do čtyř let.
Jedno z dětí chtělo vykonávat svoji potřebu do plenky do více než čtyř let. No a co? Jednoho dne si samo řeklo, že už chce chodit na záchod. Tak dobrá, přiznávám, že v tomhle případě jsme naši ratolest trochu, občas i trochu více, motivovali. Stejně se však k tomuto kroku odhodlalo samo až poté, co jsme rezignovali a přestali uplatňovat náš mírný motivační tlak. Přiznávám bez mučení, že první kakání do záchodové mísy jsme pořádně oslavili motivačně-manipulativním potleskem a obrovskou pochvalou. Přebalovat dítě celé čtyři roky přece jenom není až taková zábava.
Další z našich dětí zase potřebovalo pro pocit bezpečí při plavání v našem zahradním bazénu, oproti svým sourozencům, mnohem déle plovací pásek a rukávky. A dnes? Dnes ze všeho nejraději plave pod vodou.
Naše menší děti s námi spí ve společné ložnici. A i když už jsou pak trochu starší a mají svůj pokojík, tak si k nám mohou zase kdykoliv zalézt, což rády dělávají. Bohužel ještě i dnes se někteří rodiče domnívají, že jejich několikaměsíční miminko musí spát samo v klecové postýlce na samotce ve svém dětském pokojíku. Dítěti se pak nedostává pocitů lásky, mateřského tepla a bezpečí, tak důležitých po tento věk i pro jeho zdravý duševní vývoj.
Prostě jsme se naučili všemu dávat určitou volnost a počkat si, až dítě k tomu či onomu samo dozraje. Někdo potřebuje času více a někdo méně, není kam spěchat.
Každé dítě má své vlastní tempo vývoje a nemá cenu toto tempo nějak urychlovat.
Stejně to k ničemu dobrému nevede. Přestože to většina rodičů asi ví nebo alespoň tuší, tak u vlastních dětí si přece jenom tak nějak nemohou pomoci. Porovnávání jejich vlastních dětí s dětmi jiných rodičů i jejich vlastní nenaplněné ambice je pohánějí k tomu, že po svých dětech požadují různé výkony. Dítě i sebe pak zbytečně stresují přehnanými a nesmyslnými nároky.
Do školy nespěchejte
Všechny naše děti jsme dali do školy až o rok později, v sedmi letech, aby mohly zůstat dětmi co nejdéle a prodloužily si krásné období dětských her bez školních povinností. Pokud to jen trochu šlo, tak si také vždy mohly vybrat, jestli budou doma s maminkou a sourozenci nebo jestli půjdou do školky. Některé z dětí začaly chodit do školky na pár dní v týdnu již ve třech letech, některé až v pěti nebo v šesti letech.
Děti ani neučíme předčasně psát, číst, počítat nebo cokoliv memorovat, pokud si to tedy samy vyloženě nepřejí.
Dětský věk nevinnosti, je přesně ten věk, kdy můžete život svého dítěte i jeho budoucnost ovlivnit nejvíce.
Pro své dítě jste totiž všemohoucím a vševědoucím bohem. V tomto věku děti s důvěrou a nekriticky přijímají vše, co jim předložíte. Pro nás rodiče je to velká zodpovědnost.
A mnohdy také až příliš velké lákadlo a pokušení.
Zvlášť, když doma chcete mít hokejistu, houslistu, gymnastku nebo tenistku světové třídy. Začít s jejich drilem „až“ ve čtyřech letech je už skoro pozdě. Bude se takhle malým dětem líbit život profesionálního sportovce nebo hudebníka? Dvoufázové tréninky, nekonečný dril, brzké ranní vstávání? Kam se poděla ta dětská hravost a přirozenost? Pokud je dítě jedním z milionu a narodilo se pro to, tak si možná bude užívat i ten dril. Je ale dobré vědět, že ani olympijské zlato není zárukou trvalého štěstí. To vám ostatně nezaručí žádný z předmětů světa. To musíte nalézt sami v sobě.
Myšlenky, světonázory a vzory chování, které zasejete do dítěte do jeho sedmi let, si s sebou ponese celý život. Pokud dítě vychovává ortodoxní vyznavač čehokoliv, pak dítě bez pochyb přijme jeho víru a vše, co je mu předkládáno jako údajně správné a pravdivé. Děti se nerodí jako křesťané, ateisté, muslimové, rasisté, nemilosrdní dětští zabijáci nebo budhisté, ale pokud jsou v daném duchu vychovávány, tak se jimi stanou. Semínko, ze kterého vyroste světonázor dítěte, a které si s sebou ponese i do dospělosti, je zaseto.
Jak prý říkávali o výchově dětí jezuité:
„Dejte mi dítě do sedmi let věku a bude mé navždycky.“
Něco obdobného o potenciálu výchovného působení na děti do sedmi let, a o možnosti formování jejich osobnosti, ostatně tvrdil již i Aristoteles.
Budete-li v raném dětství vychováván jako jezuita, tak z vás bude jezuita. Alespoň do té doby, dokud znovu neobjevíte své skutečná já, a to může být pěkně dlouhá cesta.
I u nás na to máme přísloví, oblíbené u různých rádoby „vychovatelů“, kteří přesně vědí, jak z takového malého, neznalého, veselého, šťastného, neposedného a hravého dítěte, vychovat spořádaného a poslušného občana, který nevybočuje z řady a bez odmlouvání plní všechny příkazy svých nadřízených.
„Proutek by se měl ohýbat, dokud je mladý.“
Jako by dítě byla nějaká bonsaj, kterou také můžeme tvarovat a formovat, dokud je ještě mladá a roste. Samozřejmě podle svých mnohdy pokřivených představ. Proutek se pak v některých případech už nikdy nenarovná a už navždy zůstane ohnutý nebo pokřivený.
Děti by se neměly v raném dětství, a ani později, vychovávat ve smyslu nějaké doktríny, školometských příkazů a drilu. To je akorát svede na scestí. Prostředek pak v životě často zaměňují za cíl a v dětství ani v dospělosti je to šťastnými neudělá.
Raději bychom našim dětem měli předat hodnoty, které jsou trvalé bez ohledu na požadavky společnosti nebo druh víry. Měly by s námi poznat, a denně zažívat, co je to štěstí, láska, důvěra, pocit sounáležitosti. V naší přítomnosti by také vždy měly mít pocit bezpečí. Zároveň bychom měli podporovat jejich zvídavost a zájem o okolní svět. A dodávat jim odvahu, aby život poznávaly v celé jeho rozmanitosti a aby pak, až dospějí, žily takový život, jaký si budou přát.
Tyto hodnoty jim nejlépe předáme tak, že jimi sami budeme žít.
Dejte vašim dětem šanci být dětmi tak dlouho, jak dlouho to budou samy chtít a potřebovat.
Nebudou se pak muset chovat dětinsky až budou dospělé jenom proto, že si své dětství neprožily naplno, když byly ještě malé.
Dáte jim tak do života základ pro zdravé sebevědomí – vědomí sebe sama a pro šťastný a spokojený život v dospělosti.
A možná si pak ještě i jako dospělí uchovají tu dětskou hravost a radost ze života. Nebo si k nim alespoň snadněji znovu naleznou cestu a jednoho dne v sobě opět probudí ten úžasný pocit štěstí bez podmínek, tak důvěrně známý z jejich nevinného dětství.
