Minule jsem skočil v tom nejnapínavějším. Tak tady je slíbené pokračování.
Trochu jsme zapomněli na to, že i naše předchozí porody také vždycky vypadaly na dlouho.
Možná se divíte, že říkám „naše“ porody.
Ano, prožívám je totiž skoro stejně jako moje žena a dokonce i v průběhu „našeho“ těhotenství vždy solidárně výrazně přibývám na váze.
Často dokonce přiberu i víc než moje žena.
Takže, při „našich“ porodech se nejdříve, i přes silné kontrakce, dlouho zdánlivě nic neděje, ale pak najednou mají naše děti naspěch a během chvilky jsou na světě. A tak tomu bylo i tentokrát.
Asistence jsem začal volat ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že k porodu přijet už nestihne.
Spíše jí jen oznamuji, že už budeme rodit. Žena má zrovna velmi intenzivní kontrakci, zavěšená na jedné mojí ruce, v druhé ruce mám telefon. Asistentka říká, že ihned vyráží a ještě mi stačí připomenout, že nejvhodnější je, aby žena při porodu zaujala „startovní polohu“, což se nám za chvíli bude hodit. Říkám jí, že právě teď praskla voda a že už musím končit. Vzápětí odhazuji telefon vedle sebe. Po prostěradle se rychle rozlévá a vzápětí vsakuje teplá a čirá plodová voda. Přesouvám se před svoji ženu. Jsem v podřepu, žena je v pokleku, ale zároveň na mě visí skoro celou svojí vahou, rukama mi drtí ramena. Vší silou se o mě opírá. Mám pocit, jakoby mě chtěla zatlačit do země.
Začíná mi být jasné, že na porod budeme pouze my dva, tedy vlastně tři.
V tu chvíli na sebe přebírám veškerou zodpovědnost za pomoc svojí ženě a miminku. S tím, jak se blíží narození miminka, začínám být čím dál tím víc klidnější. Čas začíná plynout jinak.
A pak, najednou, se čas zastavil a ztratil svůj rozměr.
Ocitám se v jiném časoprostoru, kde neplatí pozemské zákony, fascinován procesem zrození.
Vteřina je nekonečně dlouhá, jako celý život.
Plně přítomen a zároveň emočně odpojen jakoby pozoruji sám sebe a vše co dělám.
Najednou je hlavička miminka venku. Dívám se na krásnou hlavičku porostlou hustými černými vlásky a říkám to svojí lásce.
Držím hlavičku a čekám na porod ramínek a celého tělíčka. Žena při kontrakci tlačí, ale pořád vykukuje jen hlavička. Při kontrakci hlavička na chvíli trochu povyjede, ale vzápětí zase vrátí do původní polohy, i když žena tlačí ze všech sil. Už mi to přijde dlouhé a vím, že na další kontrakci budu muset miminku nějak pomoci. Uklidňuji ženu a říkám, že to spolu zvládneme. Kromě hlavičky miminka absolutně nic nevnímám, jsem úplně klidný a jakoby odhmotnělý. Jsem připraven mu pomoci rotací hlavičky, jak mám nastudováno, aby mohla vyklouznout i ramínka. V duchu si ještě představuji, jak vše provedu. Pro jistotu ještě hmatem zkontroluji krček miminka zespodu u hráze, abych vyloučil možnost pupečníku obtočeného kolem krku.
A vzápětí zjišťuji, proč miminko uvízlo v porodních cestách a nemůže ven.
Silný pupečník pevně obepíná krček našeho miminka. Nyní je třeba jednat rychle, není prostor pro dlouhé rozvažování. Necítil jsem jakoukoliv potřebu tuto informaci sdílet s mojí ženou a zbytečně ji znepokojovat. Věděl jsem, že tentokrát je rozhodnutí na mě.
Plný napětí, a přece zároveň klidný, téměř ihned automaticky pupečník podebírám prsty levé ruky a přetahuji přes hlavičku. Přesně tak, jak jsem si to v duchu nacvičil snad již stokrát. Prostě jsem cítil i věděl, že to mám udělat, že si s tím musím nějak poradit. Pravou rukou jsem přidržoval a jistil hlavičku. Jakmile jsem pupečník přetáhl přes hlavičku, tak ihned vyklouzlo i tělíčko, které jsem zachytil tou samou levou rukou.
Miminko se narodilo přímo do mých teplých rukou.
Přišlo mi to naprosto samozřejmé a přirozené. Připadlo mi nemožné, že by mi miminko mohlo z rukou vyklouznout. Což tak úplně neplatilo o mých původních představách ohledně obtížnosti zachycení právě narozeného miminka. Miminko bylo krásné, pokryté mázkem, trochu zamazané od krve, hlavičku a trochu i nožičky mělo lehce nafialovělé. Hned jsem je podal své ženě, šťastné mamince. Miminko vypadalo spokojeně, ale trochu až moc klidně, tak jsem si ho pro jistotu ještě vzal, přiložil ústa k jeho obličejíku a vzápětí odsál hleny a plodovou vodu z pusinky a nosíku najednou, jedním nasátím. Do úst se mi tak dostalo trochu plodové vody. Byl jsem překvapen, jak je sladká, dokonce jsem měl na chvíli chuť ji i spolknout. Ještě jsem naše miminko otočil na bříško, držel ho naučeným chvatem, položené na předloktí, a chvíli mu třel zádíčka. Se zakňouráním malého tygříka, spojeným s prvním pořádným nádechem, trochu zaprotestovalo. Podal jsem ho ihned mamince a v tu ráno bylo opět klidné. Trošku jsem mu plenkou utřel hlavičku a už se upřeně svýma krásnýma, šedomodrýma očkama dívalo na maminku.
Uvědomil jsem si, že jsem ani neměl čas si všimnout, jestli máme opravdu chlapečka, jak nám říkali na ultrazvuku. Poté, co nám nejdříve tvrdili, že to na 99% bude holčička. Žena mě ujistila, že ano, že máme chlapečka. Pro jistotu jsem se ještě podíval.
Mezi novorozeným synkem a jeho maminkou došlo k okamžitému napojení. Upřeně se díval na maminku a během chvilky začal sát i mateřské mléko. Šťastně unavení jsme se všichni choulili k sobě a bylo nám nádherně.
Byla to pro nás přímo posvátná chvíle.
A také velmi intimní zážitek. Před devíti měsíci jsme společně počali naše miminko a pak ho také společně přivedli na svět. Byli jsme šťastní, unavení a vděční za to, že jsme to všichni společně zvládli.
Byl jsem pyšný na svoji milovanou, neskutečně silnou a statečnou ženu. To, co zvládla a to, jak se dokázala zcela podat procesu zrození nové bytosti, pro mě bylo obdivuhodné a fascinující.
Tolik krásy, života, bolesti, extáze, životní síly, vrcholného štěstí, odvahy i euforie najednou.
Pro nás muže něco naprosto nepředstavitelného. Něco, k čemu máme přístup jen prostřednictvím toho, co z našich úžasných žen vyzařuje.
Porodní asistentka přijela nakonec až půl hodiny po narození synka.
Zodpovědnost za péči o ženu jsem vzápětí mentálně přesunul na asistentku. Teprve poté jsem úplně vypnul a mohl se soustředit a naplno si vychutnávat krásu okamžiku i našich prvních společných chvil.
Pupeční šňůru, jsme po porodu nechali přirozeně dotepat. Pak jsme pupečník podvázali a přestřihl jsem ho. Synek se tak nejen tělesně, ale i symbolicky odpojil od maminky, se kterou byl dosud fyzicky spojen jako jedna bytost.
Když se pak žena s porodní asistentkou věnovaly porodu placenty, tak jsem na své nahé hrudi držel synka v náručí. Celou dobu jsme se na sebe dívali a já mu něco hezkého šeptal.
To byl pro mě ten nejkrásnější a nejemotivnější zážitek z našeho porodu doma.
Nikdy nezapomenu, jak na mě vyzařovala jeho krása, na ten neskutečný klid, štěstí a mír v jeho šedomodrých očkách.
Na to světlo ještě ničím neposkvrněné, osvícené bytosti – poselství, které nám přinášel z jiného světa.
Cítil jsem, jak mezi námi dochází až k neskutečnému a nepopsatelnému propojení a že už celý život budeme oba vědět, že já jsem jeho tatínek a on můj synek, že patříme k sobě.
Nádherné a nezapomenutelné byly také okamžiky, když jsme radost z narození synka sdíleli společně se všemi našimi dětmi. Děti byly moc šťastné, že už mají brášku, kterého se nemohly dočkat a každé z nich ho pořád chtělo mazlit a držet v náručí.
V mojí ženě jakoby se s narozením našeho synka a s prožitkem domácího porodu probudila nová bytost s úžasnými schopnostmi.
Od té doby již pomohla spoustě párům k početí vytouženého miminka. Také provádí ženy na jejich cestě těhotenstvím, pomáhá jim s otočením miminka v bříšku, udržet rizikové těhotenství… Jenom popis jejich zázračných schopností by vydal na celou knihu.
Doma se nám pak ještě narodily další dvě děti, opět kluci, a pokaždé to byl úžasný zážitek.
To už jsme ale moc rádi využili pomoci zkušené a citlivé porodní asistentky, která ze mě částečně sejmula tíhu zodpovědnosti. Také jsem se tak mohl více věnovat své ženě a dětem. Jsem vděčný, že jsme mohli prožít něco tak úžasného. Zároveň přiznávám, že dnes mám v sobě také mnohem více pokory nad zázrakem celého stvoření a vím, že někdy mohou nastat ne vždy úplně předvídatelné situace, jak už to v životě i při jeho samotném zrození bývá. Příchod nového člověka na svět bude vždy spojen s nějakou mírou rizika.
Ať už se naše děti narodily doma nebo v porodnici, tak porody všech našich dětí pro nás byly velice silným zážitkem. Každý svým jiným, neopakovatelným způsobem.
Narození nového člověka je jeden z nejúžasnějších a nejsilnějších životních zážitků.
Je to skutečné a nepřekonatelné tady a teď, kdy plně pociťujeme mystickou sílu okamžiku zrození a spojení s něčím vyšším, co nás všechny přesahuje a spojuje zároveň.
