Výmyk na hrazdě

Ve dvaceti jsem, pro mě tehdy tak základní a jednoduchý cvik, jako je výmyk z visu, udělal kdykoliv mě napadlo. Také jsem tehdy dost obtížně chápal, když ho někdo nebyl schopen zvládnout. O necelých dvacet let později, a dvacet kilo navíc, jsme šli s dětmi kolem lesního hřiště s hrazdou. Při pohledu na doskočnou hrazdu jsem si pomyslel, že by tatínek mohl dětem předvést ukázkový výmyk.

Výmyk z visu snad musím dát vždycky – i kdybych nechtěl.

V hlavě se mi, z nějakého nepochopitelného důvodu, na milisekundu mihnul stín pochybnosti, který jsem samozřejmě ihned zaplašil. To dáš přece úplně v klidu, jako již tolikrát … kdysi.

Skáču na hrazdu, chvilka uklidnění ve visu, zpevnění těla, zahájení pohybu a …..….nic.

Moje ego bývalého sportovce utrpělo těžký šok. Co to má znamenat? Nebyl jsem schopen ani přiblížit nohy k hrazdě, natož boky. To je teda trapas. Tělo mě vůbec neposlouchá, zapojení ochablých svalů se nekoná, zapomenutá nervosvalová koordinace se nespíná, břicho mě nechce pustit nahoru a drží mě u země jak kotva.

Ještě jeden pokus … zase nic.

Hmmm, něco je špatně. Jak se to mohlo stát? Byl jsem na sto procent přesvědčený, že to dám. Vizualizace proběhla správně. V hlavě jsem ten cvik měl, jen to tělo mě nějak neposlechlo.

To přece není možný. Nebo snad jo? Vždyť ještě „nedávno“ to pro mě byla hračka. Moje mysl to pořád nějak nemohla pobrat. U kohokoliv jiného by mi příčina byla okamžitě jasná, ale měl jsem pocit, že mě se tenhle problém prostě netýká. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a pořád se z toho nemohl vzpamatovat. Pak mi to konečně došlo.

To, že jste v osmnácti udělali na hrazdě výmyk z visu jakoby nic, neznamená, že ho ve čtyřiceti stejně lehce zopakujete. Možná ano, ale spíše ne. Zvláště, pokud jste ten výmyk celých dvacet let nedělali. Možná budete mít problém s tím, se na tu hrazdu jen pověsit a chvíli se udržet. Možná na ní ani nevyskočíte. Pravděpodobně zjistíte, že se budete muset znovu dostat do formy, a že to půjde mnohem, mnohem pomaleji než dříve. Hádejte, jak to vím.

Modrožlutozelený pruh

Po mém nezdařeném pokusu o výmyk uběhlo několik let. Ten neúspěšný pokus jsem měl pořád někde vzadu v hlavě, ale čas šel dál a člověk zas tak často nechodí kolem doskočné hrazdy. Pomalu, ale jistě, moje tělesná stránka chátrala a tak jsem si jednoho dne řekl: „Dost! Nastal čas zase získat zpátky kontrolu nad svým tělem.“ Kromě jiného jsem si usmyslel, že výmyk bude zase můj a následovala první návštěva tělocvičny.

První výmyk jsem raději zkoušel na jistotu – ze stoje, s odrazem, hrazdu jen po ramena.

Nemožné se stalo skutečností!!

Protože jsem nedal ani ten.

Až s ponižující dopomocí jsem konečně dostal nohy přes hrazdu. A pak … jsem na ní zůstal viset jako přepůlený pytel a nemohl se hnout ani tam, ani zpátky. Chvíli jsem s sebou bezmocně škubal, dokud se nade mnou opět neslitovali a nepřetočili mě do vzporu. V místech, kde se moje ochablé a nezpevněné tělo tukovými zásobami opíralo o tyč, jsem najednou pocítil neskutečnou bolest. Začal jsem mít mžitky před očima. Byla to bolest jako … kráááááva. Asi nějaké uskřinutí v podbřišku nebo co, a jasně – taky jsem si narazil boky.

Tak jsem zjistil, že i z nácviku obyčejného výmyku se, po čtyřicítce, může stát velké dobrodružství, a začal objevovat nové, dosud neznámé pocity a reakce svého těla.

V průběhu následujícího týdne mi pod úrovní pasu vykvetl nádherný, modrožlutozelený pruh z modřin. Nechápal jsem, jak se mi to povedlo. To jsem přece jako dítě nikdy neměl. Moje žena začala mít obavy z mých výletů do tělocvičny. Prý se tam ničím. Marně jsem se snažil jí vysvětlit, že si to užívám. Podle mého nového opasku z modřin musela soudit, že začínám trpět nějakou úchylkou tělocvičného sadomasochismu. To je ostatně mezi některými cvičenci celkem běžný jev. Mnozí se chodí do posilovny nebo na své hardcore tréninky doslova „zničit“ a pokud se jim při tréninku nechce zvracet, tak mají pocit, že to za nic nestálo.

Na další pokusy jsem nějakou chvíli neměl ani pomyšlení. Mezitím jsem se zaměřil na znovuvybudování základní síly a pracoval na zpevnění těla. I tyto základy se mi totiž, kupodivu, časem nějak vytratily. Až později jsem si uvědomil, že to mělo být to první, s čím jsem měl pomalu, krok po kroku, začít.

Po pár týdnech jsem se odhodlal k dalšímu pokusu. Nějakou záhadou se mi, při jednom z pokusů, podařilo, samozřejmě po odrazu ze země, dostat nahoru do pozice visícího pytle a z něj pár škubnutími a zhoupnutím nakonec i do vzporu. Pořád to bolelo jak čert, ale dalo se to vydržet. Následný pruh z modřin už nebyl celoplošný, ale zmenšil se na pár, barvami hrajících, fleků.

Trvalo mi asi tři měsíce, než jsem dal poprvé znovu, svůj téměř ztracený, výmyk z visu.

Překvapilo mě, jak to šlo pomalu, krůček po krůčku. Jak jsem musel znovuobjevovat základní pohybové vzory. Ne jako dřív. Jeden, dva pokusy, hop a byl jsem tam.

Na vlastní kůži jsem si tak prožil a teď už konečně vím, že

to, co nepoužíváme, opravdu časem, dříve nebo později, ztratíme, protože naše tělo se přizpůsobí tomu, co (ne)děláme. Jak naší činnosti, tak i nečinnosti.

A netýká se to jen pohybových dovedností, ale i pružnosti, síly, svalové hmoty, paměti, myšlení nebo třeba i ….. doplňte si sami, co byste rádi dělali i v budoucnu, ale v poslední době to nepoužíváte/neděláte až tak často.

No jo, už si budu pamatovat, že to, co nebudu chtít ztratit, si budu muset udržovat a ideálně i dál rozvíjet.

Výmyk mám tedy konečně zase zpátky. Začínám si ho opět užívat, vnímám, jak se při cviku postupně zapojuje celé tělo, jak se ve správném pořadí aktivují ty správné svaly. Přiblížení boků k hrazdě, zapojení paží, přetočení těla kolem hrazdy, zpevnění ve vzporu a seskok podmetem. Každým dalším opakováním si ho čím dál tím víc užívám. Mám z toho dokonce větší radost než dřív, kdy mi výmyk šel tak nějak sám a prováděl jsem ho spíš nevědomě. Je to moc fajn, mít zase trochu kontroly nad svým tělem.

A co teprve ten znovuzískaný pocit lehkosti. Ten je k nezaplacení.

A jak jste na tom vy, dáte pořád ještě ten svůj oblíbený cvik?