Top manažer nadnárodní korporace – vysněná práce mnoha zaměstnanců.
K tomu jste přeci celou svoji kariéru směřovali – vysoký post ve firemní hierarchii, luxusní auto s tou nejlepší možnou výbavou, šestimístná výše měsíční mzdy, o které se normálním smrtelníkům ani nezdá, úžasné roční bonusy, opce na akcie, nadstandardní firemní benefity, uznání okolí, ocenění za vynikající pracovní výsledky – nejlepší manažer roku. Obrat a zisk firmy neustále rostou, na firemních setkáních v zahraničí kolegům blahosklonně vysvětlujete, jak je to možné, že si vaše pobočka vede tak výborně, nadšení, radost z úspěchu, ….
Ale …
Zpočátku je to jenom takový malý, letmý stín pochybnosti, který téměř nepostřehnete. Časem se stín změní na občasný, plíživý pocit, že něco není v pořádku. I ten ještě většinou vytěsníte. Poté se však začne vynořovat znovu a znovu, stále častěji, a najednou jej již nejde ignorovat. Co se to děje?
Když jste jeli na vlně euforie a úspěchu, tak 10, 12, 14 hodinový pracovní den, dokonce i pracovní víkendy, pro vás bylo něco běžného. Něco, co jste dávali jakoby nic.
Ale všechno má svoji cenu. Něco za něco.
I za úspěch v korporátním světě se platí. Přijdete vyčerpaní domů a místo, abyste se věnovali ženě a dětem, tak jenom nepřítomně, otupěle civíte do prázdna (přesněji do blba). Manželka vám něco říká, ale jde to mimo vás. Dětem věnujete svoji vědomou pozornost pouze ve chvíli, kdy je okřiknete, ať vás neruší. Domů chodíte jenom přespat. Aspoň, že máte ty prachy. I když … se stále vyššími příjmy vám, nějakým záhadným způsobem, narůstají i výdaje. A ten tlak v práci, každý rok jsou cíle vyšší a vyšší, musíme zvýšit efektivitu, snížit stavy, navýšit výkonnostní ukazatele, předstihnout konkurenci, která nikdy nespí. Vynikající výsledek, historický rekord a přeplnění plánu tento rok, je základem plánu pro příští rok, samozřejmě s dalším ambiciózním navýšením. Vy a vaše pobočka to přeci dokážete, díky vašim výjimečným manažerským schopnostem.
Čas na soukromý život se vytrácí, rodinný, ani manželský život se nekoná.
Zájmy, koníčky? Na ty není čas. I na té krátké dovolené jste stále online nebo na telefonu. Minule na poradě vás najednou zaskočilo, jak vás zničehonic polil studený pot a srdce začalo bušit jak splašené. Co to je?
A jako by toho nebylo málo – krize středního věku ťuká na dveře.
Začínáte se ptát, v čem spočívá smysl toho všeho? Toho honění se za chimérou trvalého růstu zisků. K čemu to je? Co z toho?
Ten nekonečný závod, ve kterém se cílová páska posune vždy o stejný kus, o jaký se k ní přiblížíte. Závod, ve kterém není vítězů, ale jen poražených.
Že byste na smrtelné posteli, nebo možná spíše na smrtelné kancelářské židli, umírali s pocitem štěstí z toho, že jste tenkrát přeplnili plán o 18% a snížili náklady o 20%, že váš region měl ty nejlepší výsledky ze všech? Že jste neviděli vyrůstat vaše děti, že vlastně svoji ženu už ani neznáte, že jste nežili spolu, ale vedle sebe? Že místo životního naplnění jste jenom plnili kapsy akcionářům? Že jste nějak zapomněli svůj život prožívat a žít naplno tady a teď? Že jste vlastně jenom chodili do práce a svůj život obětovali ve jménu něčeho tak neuchopitelného a virtuálního, jako je nadnárodní korporace? Že by tohle bylo všechno? Celý váš vysněný život? Kam se vytratil smysl vašeho konání? Kdy se to stalo? Vždyť tehdy to smysl dávalo.
Najednou víte, že pokud něco nezměníte, tak ve vás začne něco, možná i vy sami, umírat.
Že popřete sami sebe. Že toho budete jednou litovat. Vlastně už teď toho litujete. Celé vaše srdce volá po změně. Ale vaše hlava, ten moudrý rozumný rádce, který to s vámi přeci myslí vždy tak dobře, radí a našeptává: “Jsi blázen? Nedělej to, takové úžasné podmínky a příležitost už nikde jinde a nikdy jindy nedostaneš. Co by za to jiní dali. Ostatně z čeho bys platil ty účty a výdaje svého nákladného života, na který sis tak lehce přivyknul? Co tomu řeknou ostatní? A co rodina? Budou si tě vůbec vážit, když už nebudeš tím manažerem? Teď jsi PAN NĚKDO, ale když odejdeš, tak budeš zase ten pan NIKDO, jako na začátku. Navíc se od tebe všichni odtáhnou, abys je svým selháním náhodou nenakazil. Neblbni, buď rozumný! Jsi úspěšný top manažer, to sis přece vždycky tak moc přál. Byl to přeci tvůj sen a teď ho konečně žiješ.“
Ano vím. BYL to můj sen, ale už NENÍ!
Na pokračování se můžete těšit v některém z dalších příspěvků.
