Běh má, jako málokterá jiná lidská aktivita, mimořádné účinky na lidský organismus i člověka jako takového. Tyto účinky jsou v mnoha směrech pozitivní, ale když se to přehání nebo nevíte, co děláte, tak mohou být i výrazně negativní – od posílení svalových dysbalancí přes únavové zlomeniny až po srdeční selhání. Prostě všeho moc škodí, přičemž to moc bude znamenat pro každého něco jiného.
Běhání výrazně ovlivňuje nejenom fyzické tělo, ale i naše myšlení, emoce a duševní rozpoložení.
Běhání navozuje i známé pocity euforie. Ve chvílích životních krizí může někdo při běhu zažívat dokonce i očistnou katarzi.
Běh vás může také velmi výrazně energeticky nabíjet.
Správnou intenzitu takového běhu poznáte podle toho, že doběhnete s pocitem mnohem větší síly a svěžesti, než když jste vyběhli. Druhý den vás nic nebolí a vaše tělo se po takové zátěži velmi rychle zregeneruje. Pro většinu z nás to bude tzv. konverzační tempo, tzn. taková rychlost, při které jste schopni si se spoluběžcem, nebo sami se sebou, povídat, aniž byste lapali po dechu. Po takovém běhu vitalita z vašeho těla přímo prýští a vyzařuje. Můžete mít pocit, že dokážete vše na světě. Tento stav je navíc doprovázen i pocitem štěstí a vnitřním úsměvem, který je znát i navenek (je to takový mírný, přihlouplý úsměv). To je průvodní projev vyplavených hormonů štěstí – endorfinů.
Endorfiny jsou, jak už jejich název napovídá, vysoce účinné endogenní morfiny – naše vlastní, vnitřní opiáty, které si tělo může a umí, za určitých okolností, vytvářet samo. Jsou to asi nejúčinnější povolené drogy. Dokonce, porovnáme-li stejné množství účinné látky, mnohonásobně účinnější než externě podaný morfin – morfium, získané ze surového opia z máku setého. Kromě rizika vzniku obsesivní závislosti na běhání a s tím souvisejících zdravotních a jiných komplikací, nemají endorfiny žádné vedlejší účinky. Jako všechny opiáty, tak i endorfiny mají analgetický účinek – narušením přenosu signálu bolesti v páteřním kanále potlačují bolest, a výrazně ovlivňují psychiku. Také díky tomu mají mnozí dálkoví vytrvalci výrazně zvýšený práh bolesti a jsou známy případy běžců, kdy poté, co se na trati vážně zranili, doběhli ještě i desítky kilometrů do cíle závodu. To může být samozřejmě i pěkně nebezpečné, protože běžec má výrazně utlumenou nebo vypnutou kontrolní signalizaci těla, a může si tak přivodit zranění s trvalými následky nebo přetížením organismu dokonce ohrozit svůj život.
Hormony štěstí navozují pocity euforie, problémy se zdají malicherné a máte pocit, že dokážete nemožné a mnohdy se o to dokonce i pokusíte.
Celkově se cítíte příjemně, šťastní, nabití a zároveň uvolnění a tyto pocity přetrvávají i několik desítek minut či hodin po doběhnutí. Ostatně není náhodou, že mnozí z nejlepších ultravytrvalců, běhajících obrovské objemy – běžně i stovky kilometrů týdně (na závodech jsou tratě dlouhé 50, 100, 160 nebo 250 a více km), se rekrutují z řad jedinců, kteří byli těžce drogově závislí. Pouze jednu závislost vyměnili za druhou, trochu méně nebezpečnou, a pozitivním způsobem tak integrovali svůj stín do života.
S návykovostí také souvisí další zajímavá skutečnost.
Endorfiny totiž, a to ani při „dlouhodobém užívání“, jako třeba právě při běhání, neztrácejí účinnost tak jako syntetické drogy, na něž si organismus postupem času vytváří toleranci – tj. postupně se snižuje jejich účinnost. Zkušený, pravidelně běhající, „závislý“ běžec také ví, jak si nástup vyplavení endorfinů, a následný euforický stav, může, zvolením vhodné intenzity běhu, navodit rychleji.
Na druhou stranu potřebu opakovaných a stále vyšších dávek (u běhání je to množství uběhnutých kilometrů), související s návykovostí, mají endorfiny i syntetické drogy společnou.
Někteří běžci si pro svoji dávku „běhají“ tak často, že to až hraničí se sebezničením – ve dne, v noci, klidně i několikrát denně, mnohdy i v době, kdy jsou nemocní. Takové „vyběhání“ chřipky je pěkně nebezpečné a může vést až těžkému zápalu plic nebo zánětu srdečního svalu. Když si, na běhání závislý, notorický běžec, nemůže vyběhnout pro svoji dávku, například kvůli zranění, tak u něj nastupují, stejně jako u vysazení jiných drog, poměrně silné abstinenční příznaky. Jedná se o projevy především psychického rázu – neklid, nervozita, podrážděnost, mnohdy i těžké deprese spojené s pocitem ztráty smyslu života. Vysoce závislým jedincům bych tedy doporučil alespoň mírné snížení dávek, aby o svoji drogu, kvůli zranění z přetěžování organismu, nepřišli úplně.
Stejně jako jiné drogy může i běhání vyvolávat změněný stav vědomí.
Pro mnohé se běh stává i určitou formou dynamické meditace, kdy se uvolnění těla a mysli, přihodí jaksi samo.
Opakovaný, stereotypní pohyb při běhu je jako opakující se dynamická mantra vašeho těla, která vás může dovést až do stavu bez myšlenek.
Někdy, zničehonic, se může stát, že máte pocit, jako byste to ani nebyli vy, kdo běží, běžec zmizí a najednou existuje pouze „běžení“. Běžíte bez pocitu jakékoliv námahy, nemusíte vyvíjet žádné úsilí, zdá se, že země běží pod vámi, stáváte se pozorovatelem sebe sama a zakoušíte úžasný pocit v zóně plynutí.
Lidé jako by to vědomě, či podvědomě, v poslední době nějak cítili. Čím dál tím více jich chodí běhat a objevují tak lehkost, kterou běhání do života přináší. Možná se tak trochu i vrací do svého bezstarostného dětství, když si jako malé děti hráli, pobíhali a skotačili a s lehkostí, bez pocitu únavy, bezdůvodně šťastné, prožívali přítomný okamžik.
Možná, že i vy se právě teď chystáte si vyběhnout pro svoji dávku štěstí.
