Hledač absolutna
Krátce po třicítce jsem začal mít neodolatelné nutkání pracovat na svém duchovním rozvoji a stal se téměř fanatickým hledačem absolutna. Znáte to, krize středního věku. Neustále jsem četl moudré knihy od osvícených autorů, navštěvoval různé semináře. Dokonce jsem studoval i školu zaměřenou na duchovní rozvoj, kde jsme si osvojovali různé vědomosti, které jsem dříve, jako bývalý sympatizant klubu Sysifos, považoval za pavědy. Byl jsem tím tak trochu posedlý. Úplně jsem prahnul po tomto novém duchovním světě, který jsem právě objevil. Také jsem hledal někoho, s kým bych mohl sdílet svůj nový svět, někoho, kdo by mě mohl dále inspirovat v mém rozvoji. Ale vhodného učitele stále ne a ne najít. Měl jsem ty nejvyšší nároky a nikdo mi do mé představy učitele nezapadal.
Povznesen nad starosti všední dnů, jsem se začal tak trochu vzdalovat svému nejbližšímu okolí.
Rozjímal jsem o tom, jak se, místo vrcholového manažera, stanu mnichem a poustevníkem, žijícím někde v horách, daleko od civilizace. Jedinou starost mi tehdy dělalo to, jak mám zprostředkovat své nové světy svým nejbližším.
Jak mám předat své ženě, kterou miluji, to, co cítím, aby vnímala a viděla věci stejně jako já?
Já jsem si lítal ve svém novém vesmíru, ale moje žena se musela věnovat takovým přízemnostem jako je vaření, úklid, péče o děti i o mě. Vytvářela náš domov a rodinné zázemí, bez něhož by mé kontemplativní rozjímání nebylo možné.
Byl jsem z toho tak trochu zoufalý. Jak bych jí jenom mohl přiblížit to, co právě prožívám? Nevzdával jsem se a neustále jsem kolem sebe, jako pachatel dobra, rozdával různá životní moudra. Pak jsem se trochu zklidnil. Také hledání učitele jsem postupně vzdával, až jsem ho vzdal úplně s vědomím, že asi ještě nejsem připraven na to, aby se mi objevil. A pak se to stalo.
Když jsme čekali jedno z našich miminek, které se nakonec jako první narodilo doma, tak se s mojí ženou začaly dít zvláštní věci.
Začala malovat nádherné intuitivní obrazy, také začala vnímat různé vibrace, s údivem mi sdělovala různé intuitivní vjemy a vyzařovala ze sebe tak nádherné světlo a neskutečné charizma, že jsem od ní nebyl schopen odtrhnout svůj pohled. Její zářící, podmanivé oči prozrazovaly, že objevuje nové, fascinující světy. Po narození miminka, u něhož jsme nakonec byli doma pouze my sami, začala vnímat stále více věcí, ke kterým má většina smrtelníků přístup uzavřen.
Byl to takový nápor nových, rozumem nevysvětlitelných, vjemů, až měla obavy, aby neutrpělo její duševní zdraví. Tyto obavy byly celkem oprávněné, protože když člověk není na určitý druh informací připraven, tak opravdu může zešílet. Proto se spousta lidí, přestože například chvilkově procitnou díky zážitku blízkému smrti, raději vrátí do starých kolejí svého původního života. Je to na ně totiž trochu moc. Většinou by museli úplně přehodnotit, a tak trochu zahodit, vše, co dosud prožili.
Naštěstí jsem tu byl já, zkušený teoretik – knihomol, který měl vše načtené.
Vždy jsem mohl své ženě potvrdit, že to co vnímá, je sice výjimečné, ale že některým zvláště nadaným a požehnaným jedincům se to opravdu děje.
Když mi říkala, že kolem lidí vidí takové světlo a různé barvy, tak jsem jí mohl uklidnit a říci: „Ano to je v pořádku, to je aura.“ Cítila jemnohmotné vibrace, viděla energetické bloky a nemoci v tělech lidí, měla intuitivní vhledy.
Získala dar a schopnost nahlížet do akášické kroniky kolektivního nevědomí, informace k ní přicházely samy.
Vnímala a žila všechno to, co já jsem měl tehdy pouze načtené, aniž by o tom předem cokoliv věděla. Já o věcech filozofuji, přemýšlím, studuji návody, rady, doporučení a moje žena přijde, s lehkostí sobě vlastní „se napojí“, naladí se a danou věc realizuje bez jakékoliv načtené informační zátěže. Informace k ní prostě chodí odjinud.
Ano, trvalo mi to dlouho, ale pak, jednoho dne, jsem fascinovaně a nevěřícně, plný dojetí, vděčnosti a pokory, konečně pochopil.
Ten učitel, kterého jsem tak dlouho hledal, je ……
….. moje žena, člověk, který je mi ze všech nejbližší. Ta, která vyzařuje světlo a která svou září osvětluje životy jiných.
Až tedy budete hledat svého učitele, podívejte se nejdříve pořádně kolem sebe. Někdy jej objevíte v někom, do koho byste to ani náhodou neřekli.
Co když třeba zdánlivá lenost, neschopnost a rádoby chytré rady vašeho partnera jsou projevy jeho osvícené mysli, povznesené nad pomíjivými povrchnostmi pozemského bytí?
Vždyť přece víte, jak to je. Ani ten největší duchovní mistr doma nikdy nebyl prorokem a jeho proslovy a ponaučení byly přinejlepším považovány za produkt jeho poblouzněné a pomatené mysli. Ale právě vy – teď, když už to víte, to můžete změnit.
Vzpomeňte si na to, že pod svícnem bývá největší tma a možná zjistíte, že váš duchovní učitel má mimikry některého z vašich nejbližších a nebudete tak muset putovat až k posvátné Arunáčale.
