Víte jak si správně přát? Přejte si to, co už máte a přání je splněno, ještě než na něj pomyslíte. To je rada k nezaplacení že? Jednoho dne však možná zjistíte, že tato rada je opravdu nade vše. Mít stále nové touhy, přání a cíle, je totiž tak trochu začarovaný kruh, ze kterého není úniku a který vede k věčné nespokojenosti. Jednou možná objevíte, že vyjádření vděčnosti za to, co je, úplně stačí a že právě toto vám do života vnese skutečnou lehkost, štěstí a vnitřní uspokojení. Nejdříve si však většina z nás asi bude chtít projít i fází splněných přání.
Pokud si tedy chcete vyzkoušet a v praxi ověřit to, že i jiná přání, než přání toho, co již máte, se vám opravdu snadno splní, máte to mít. Řekli jste si o to sami (pokud náhodou ne, tak ve vlastním zájmu nečtěte dál). Není nic lehčího, musíte však vědět, jak na to. Pro zasvěcené to samozřejmě není žádné tajemství.
Nejlehčí je začít s tím, co vás skutečně štve a emočně vyvádí z rovnováhy. U těchto věcí máte stoprocentní jistotu, že si je do svého života přitáhnete. Emočně-negativní vymezení je totiž ideální forma skutečně zvnitřněného přání, vysloveného bez jakýchkoliv pochybností. Takové přání se vám určitě vyplní. Je v něm lehkost, protože ani zdaleka nelpíte na výsledku, spíše naopak.
Je to vlastně vaše nezpracované téma, které přímo volá po zpracování, a na jehož realizaci či zhmotnění jste právě připraveni a vibračně naladěni. Někdy i zde však může působit určitá setrvačnost a musíte si trpělivě počkat na ideální souhru okolností, kterou si společně s vesmírem přichystáte. Neznalé může zmást předpona ne, ale tu naše představivost ani vesmír nezná. Nevěříte?
Tak si zkuste představit, jak něco neděláte. Představte si, jak nepadáte, neprohráváte nebo si zkuste vizualizovat, jak nezíváte, jak se nedíváte na západ slunce. Právě to ne, dává přání lehkost. Stačí jen vyslovit: nesnáším …, to bych nikdy neudělal …, nechápu, jak někdo může …, v tu chvíli je kouzelný džin vypuštěn z láhve a přání je splněno. Ze svého života bych mohl uvést bezpočet příkladů – stal jsem se totiž mistrem ve splňování těchto přání.
Hlavně ne ty s mašličkou
Když jsme bydleli na sídlišti, tak jsem chodil běhat do blízkého lesa. Cestou jsem potkával hodně pejskařů. Psi i psíci mě milovali. Často se za mnou nadšeně rozběhli a s radostí chňapali po mých lýtkách. Při běhu zaslechnuté útržky hovorů páníčků a paniček při venčení psů mě, mírně řečeno, lehce dráždily. Nechápal jsem rozhovory typu: „My jsme byli včera u kadeřnice. Viď Žofinko? No tyhle granule nám nechutnají, my máme radši salámek a piškoty. Už jste byli na připuštění? Taky máte papírovýho?“ Popravdě jsem tyto majitele psů považoval tak trochu za duševně nemocné. Měl jsem pocit, že své miláčky mají raději než lidi. Později jsem pochopil, že je to pravda.
Také bylo velmi zábavné, bohužel ne pro mě, pokud se na mě plnou rychlostí rozběhl nějaký ostře a nebezpečně vyhlížející pes – třeba vlčák nebo doga. V tu chvíli jsem věděl, že dneska rekord ani požadované tempo nezaběhnu. V zájmu sebezáchovy jsem totiž raději zastavil a postavil se k útočící bestii nehybně čelem, pohled stranou bez očního kontaktu, jak radí příručky, a trpělivě čekal, až si psa odvolá páníček, vzdálený několik desítek nebo taky set metrů.
Většinou sympatičtí majitelé neposlušných pejsků na mě už z dálky volali: „Nebojte se, nic nedělá, je hodnej. Jenom si chce hrát.“ No jo, ale jak se to pozná, když přerostlý pejsek nereaguje na zavolání pána a nějak divně hrdelně vrčí a cení zuby, pomyslel jsem si.
Ale ze všeho úplně nejtrapnější mi přišli majitelé přešlechtěných zakrslých plemen naondulovaných psíků v slušivých oblečcích, s mašličkama na hlavě. Bylo mi trapně za ně. Znáte to? Jako když se díváte na nějaký pořad v televizi a výkon aktérů je tak špatný, že trpíte za učinkující a nemůžete se na to jejich trápení ani dívat a teprve až přepnutím na jiný program konečně všechny osvobodíte. Dobře si to pamatuji, protože jsme také kdysi mívali televizi. Když jsme se doma bavili o možnosti mít psa, tak jsem měl jasno v tom, že NIKDY (na tohle slovo si dávejte pozor)! V paneláku je to přece pro psy utrpení. Navíc mě v dětství kousla, no možná po mně jen chňapla, Zoryna (fakt hrozný jméno), umolousaný, uštěkaný oříšek mojí babičky. Jo, a kdybychom někdy náhodou bydleli v rodinném domě, což určitě NIKDY nebudeme, tak si pořídíme jedině normálního, opravdického psa, ostrého vlčáka a ne žádnou zakrslou chlupatou kouli v pyžamku.
Po čase jsme se přestěhovali do rodinného domu, ve kterém jsme NIKDY neplánovali bydlet, a jednou k nám přijeli známí se svým psem, živým a hravým teriérem. Obíhal náš dům jak tryskomyš, stále pobíhal sem a tam, a hrál si. Když naši známí odjeli, tak jsme se na sebe s mojí ženou podívali a s překvapením konstatovali, jak pes dodal zahradě i domu úplně jinou energii. A začali jsme přemýšlet o pořízení psa. Žena i děti chtěly nějaké menší plemeno – hlavně náš nejstarší syn už si dlouho malého pejska přál. Tak jsem nakonec souhlasil, ovšem pod jednou podmínkou.
Hlavně NE to plemeno s těma mašličkama. A hádejte, jakýho psa, podle všech doporučení ideálního pro rodinu s malými dětmi, jsme nakonec vybrali? Náš první pejsek byl samozřejmě stoprocentní, mašličkový, jorkšírský teriér. Je to ten nejhodnější a nejchytřejší pejsek, tedy fenka, na světě, který k nám prostě patří. Dnes už máme i její psí děti a další jorkšíry, tibetského teriéra a hovawarta na hlídání. No prostě celou smečku.
Časem mě napadlo, že bychom mohli mít i kočku. V tom měla jasno zase moje milovaná žena. Chlupy, alergie, toxoplazmóza, paraziti a další nemoci. Žádnou kočku! NIKDY! A přání bylo vysláno. Jako prvního jsme si pořídili britského kocouřího šlechtice, který byl asi třikrát větší než naše psí šlechtična. Nakonec to byla moje žena, která si ho sama našla a vybrala. Další kočku si vzala od kamarádky. V jednu chvíli jsme měli dokonce i čtyři kočky.
A co vy? Chcete si také zkusit splnění nějakého přání? Tak se hezky uvolněte a zamyslete se. Existuje něco, co ze srdce opravdu nesnášíte? Ne? Tak se ještě jednou důkladně zamyslete.
Určitě je něco, co vám alespoň vadí. Ano? Tak výborně, gratuluji, máte vyhráno!
Džin je vypuštěn a vaše (ne)vědomé přání je mu rozkazem.
To co vám vadí, je vaše téma, váš stín, který takto volá po tom, aby se mohl projevit. Buď jej vezmete v potaz a vědomě zpracujete ve formě, kterou si zvolíte, nebo osud přitvrdí a vybere řešení za vás. Toto (ne)přání se vám tedy splní tak jako tak. Nemusíte se již nic učit, tuto schopnost máte vrozenou. Můžete si jen vybrat, zda vaše téma zpracujete vědomě nebo se necháte „překvapit“ tím, co vám život k vyřešení vašeho tématu sám přichystá.
Pokud vám již nic nevadí, tak nezoufejte. Pravděpodobně jste již vyzrálejšími adepty na cestě duchovního rozvoje (což není nic jiného než krycí manévr vašeho ega, které se tak schovává za něco rádoby ušlechtilého), tak určitě najdete něco, co vás bude alespoň více či méně rušit. To bude vaše téma – přání, které si přitáhnete do života.
Ale co když jste se již posunuli do stavu, kdy už vás opravdu nic neruší ani nevyvede z rovnováhy? Opravdu? Skutečně to tak máte? Tak to vůbec nemusíte být smutní (mimochodem pokud jste, tak si pěkně vymýšlíte, že vás nic nevyvede z rovnováhy), protože jste právě dosáhli osvícení.
