Pomalu, ale jistě, začínáme být svědky i přímými účastníky zvláštního fenoménu.
Muži v dnešním světě postupně ztrácejí svoji mužnou sílu.
Slabost „silných“ mužů je tak čím dál tím více vyvažována silou „slabých“ žen.
Nic jiného ženám totiž nezbývá.
Tradiční představa muže, jako zástupce silného pohlaví se stává minulostí. Těžkou manuální práci v moderní společnosti postupně nahradily stroje, místo lovu divoké zvěře máme mechanizované zemědělství, rytířská klání vystřídaly počítačové bitvy. Vůdci se již dávno nestávají ti fyzicky nejsilnější.
Pro lidstvo jako celek je to tak možná v mnoha ohledech lepší.
Muži však již zdaleka nemají tolik přirozených příležitostí, kde by mohli svoji sílu kultivovat.
Ano, mohou si ji jaksi uměle udržovat cvičením v posilovně, bojovými nebo adrenalinovými sporty. Chození do posilovny nebo nějaké to cvičení je však jen chabou náhražkou za dřívější nároky denního života. To je tak nanejvýš na udržení jakési takési kondice.
Těžkou manuální práci v lomu, kde by člověk mohl lámat skály a nabrat sílu jako Jean Valjean z Bídníků, dnes už prostě jen tak lehce neseženete.
Fyzicky náročné činnosti postupně nahradilo sezení na kancelářské židli. Pokud náhodou není vaším koníčkem silový trojboj, mávání s kettlebellem – železnou koulí s madlem, extrémní kalistenika nebo něco podobného, tak moc síly nenaberete. Muži jsou dnes velmi zřídka vystavováni situacím, ve kterých by mohli projevit a uplatnit svou sílu.
Výsledkem je to, že muži postupně, ale jistě, slábnou.
Pár narcistních siláků z posilovny, kteří mají často navíc problémy se svým mužstvím kvůli braní kdečeho, to bohužel nevytrhne. Muži dnes tak nanejvýš zvedají šanony v kanceláři, mají namožené palce ze psaní esemesek nebo zánět karpálního tunelu z celodenního mačkání počítačové myši. Loví leda tak digitální číslice na bankovním účtu, což je sice pro mnohé podobně adrenalinová záležitost jako lov divé zvěře, ale fyzickou sílu tím získat moc nelze. Genetickou výhodu mužů, spočívající ve vyšším poměrném zastoupení svalové hmoty, tak postupně znehodnocuje naše moderní, přetechnizovaná společnost, v níž muži své svaly využívají pouze minimálně a tím pádem je postupně ztrácí.
Dříve přirozený pohyb a zapojení celého těla tak dnes musíme do svého života cíleně začleňovat, jinak k němu moc příležitostí nemáme. Pokud svoje svaly nepoužíváme, tak je ztrácíme.
To naše ženy jsou na tom jinak.
Tak například zatímco muži, jako garanti osvěty ve své rodině, musí sledovat vývoj situace ve světě, politické dění a sportovní přenosy, ženy mohou nenápadně posilovat při domácích pracích. Utírání prachu, vysávání, vytírání podlahy, žehlení, vaření, přenášení hrnců s jídlem, hnětení těsta, mytí nádobí… To je vlastně taková malá domácí celodenní posilovna zadarmo. Duševně náročná a obětavá činnost mužů bývá ještě navíc ženami mnohdy nepochopena a označována jako nicnedělání. Manžel bývá také často dlouho v práci na lovu ničím nekrytých papírků a tak musí žena zaskočit i u drobných oprav v domácnosti. Občas něco zašroubovat, navrtat, vymalovat a podobně. Schválně, zkuste třeba vymalovat strop. To už je pořádný trénink. Za chvíli vám upadne ruka, pokud na to nejste zvyklí.
Domácí práce mohou samozřejmě, čistě teoreticky, vykonávat i muži.
Tedy, pokud jim to jejich milovaná žena vůbec dovolí. Výsledkem pomoci muže v domácnosti je totiž velmi často to, že nějakým záhadným způsobem přidělá ženě ještě mnohem víc práce, než kdyby raději nedělal vůbec nic. Někteří muži jsou v tomto směru tak nadaní, že dokáží spálit i vodu na čaj. Nemůžeme se pak divit ženám, že své muže podezřívají ze záměrné sabotáže domácích prací. Stačí jeden pokus s katastrofickým výsledkem a daný úkon je muži již navěky odepřen. Snad zde hraje roli i jakýsi podvědomý archetypální strach z toho, aby se muž nestal domácím otrokem pračky, žehličky nebo, nedej bože, kuchyně. Signály z nevědomí pak způsobí to, že „omylem“ žehličkou propálí díru do nové košile. Sytě rudý vlněný svetřík, určený pro praní v ruce, hodí do pračky mezi luxusní bílé spodní prádlo a nejenže vše obarví narůžovo, ale dvojnásobně vyšší nastavenou teplotou ještě srazí prádlo na poloviční velikost. Pro neznalé to vypadá, jako by to muži dělali schválně, aby se po nich v budoucnu již nikdy nic podobného nežádalo.
Skutečnost je však taková, že muži nejsou na domácí práce ani geneticky, ani evolučně nastaveni.
Po celodenní stresové a psychicky náročné práci v kanceláři jsou tak vyčerpaní, že už mají sílu jenom na civění do prázdna nebo ještě tak na zautomatizované mačkání tlačítek na ovladači televizoru. Stejně jako když se v pravěku vrátili z lovu a napůl nepřítomným pohledem hleděli do ohně a čekali, až jim žena připraví něco k jídlu. V jakémsi hypnotickém transu vzdáleně vnímají ševelení manželky, která ještě, na rozdíl od muže, zdaleka nevyčerpala svojí denní zásobu slov. Intenzita ševelení se chvílemi zvýší, to když se žena zvýšeným hlasem ptá: „Ty mě snad vůbec neposloucháš. Vnímáš vůbec, co ti říkám?“ Muž na zvýšený tón hlasu instinktivně, v pudu sebezáchovy, zareaguje podmíněným reflexem: „Hmmm“ nebo, pokud je toho ještě schopen: „Ano miláčku, samozřejmě“, a vzápětí opět upadá do transu.
Jsou i další věci, které muži oproti ženám dělat nemohou, protože na to nejsou od přírody vybaveni.
To největší, nespravedlivé zvýhodnění žen oproti mužům představuje možnost těhotenství a následné péče o dítě.
Nejenomže díky nabraným kilogramům při těhotenství žena prakticky neustále posiluje, ale i po narození miminka ještě několik let téměř nepřetržitě manipuluje s 3 až 10 i více kilovým lidským, dynamicky aktivním závažím. Samozřejmě i muž má možnost být na mateřské nebo rodičovské dovolené (myslím, že ten název vymysleli muži), ale ani zde ženu plně nezastoupí. Kojit totiž muži zatím také ještě neumí a lepší, plnohodnotná výživa než mateřské mléko pro děti neexistuje.
Některé ženy nejenže pečují o své děti, ale ještě u toho stíhají pracovat a živit rodinu.
Muž se pak v tomto světle jeví pouze jako ženin přítěžek.
Jakési velké, přerostlé dítě, které jí pouze přidělává práci navíc a ještě ke všemu si pořád něco vymýšlí a je ze všech dětí nejnáročnější.
Něco jako trubec vhodný pouze pro zplození potomka. Trubec se však na rozdíl od muže po splnění své celoživotní role, zúžené na jeden jediný akt, odebere do věčných trubčích lovišť. Trubci, kteří neměli to štěstí umřít při svém jediném, prvním a zároveň posledním, životním orgasmu, jsou před zimou nemilosrdně odsouzeni k smrti vyhnáním z úlu.
Budou snad muži také za chvíli vyháněni ze svých domovů, jako neužitečný a otravný hmyz?
Navíc, ještě ke všemu, jako by toho už tak nebylo málo, je dnes také čím dál tím více mužů neplodných. Vymoženosti moderní doby, pohodlný, fyzicky ne právě aktivní život, všudypřítomná rezidua různých chemických, farmaceutických a hormonálních látek i další, více či méně známé příčiny neplodnosti, si vybírají svoji daň.
Za chvíli už ženy nebudou potřebovat muže ani na to „pořízení“ dítěte. Ostatně ve „vyspělém“ světě se to již děje.
V moderní společnosti ženy na zplození potomka fyzickou přítomnost muže už nepotřebují.
Nebezpečí nahrazení mužů spermabankami se pomalu stává realitou a riziko selekce a chovu mužů pouze pro účely odběru spermatu číhá za rohem. Ženě dnes ke zplození potomka stačí využít služeb reprodukční kliniky.
Kolik mužů bude moci konkurovat svalnatému blonďákovi s modrýma očima, absolventovi prestižní univerzity se summa cum laude a IQ 150 ze spermabanky? Dobře, přeháním. Takových dárců spermatu po světě asi příliš neběhá, ale i tak si mají ženy z čeho vybírat. Představte si ale tu tíhu a zodpovědnost být v roli dárce, který je biologickým tatínkem 50 000 dětí.
Život jako silově vytrvalostní disciplína
Muži, především ti zdatnější a silnější, by si měli uvědomit, že síla neznamená jenom trhnout stopadesátikilovou činku ze země. Projevy síly mají nekonečně mnoho podob a žena, co se dá dělat, vítězí ve většině silových dovedností.
Ženy s přehledem vedou v takových disciplínách jako je silová vytrvalost, poměrná síla, psychická odolnost a síla ducha i v jiných specifických, silových dovednostech.
Jedním z nezvratných důkazů tohoto faktu je skutečnost, že se ženy dožívají vyššího věku než muži.
Ženy mají prostě větší životní sílu a v průměru žijí asi o 6 let déle než muži.
Jaký jiný pádnější argument bychom mohli najít?
Ženy tak v té nejdelší a nejnáročnější silově vytrvalostní disciplíně zvané život vedou na plné čáře.
Dokonce i ti největší siláci a tvrďáci, kteří jsou dnešní době už trochu přežitkem a zas tak moc jich není, se často v brzkém důchodovém věku stávají skuhrajícími dědečky, o které pečují jejich mnohem vitálnější ženy. Bývalé vrcholové sportovce bolí ve sportovním důchodu, který u některých nastává již krátce po třicítce, každý pohyb. Různá zranění, zkrácené svalstvo a dysbalance pohybového aparátu jsou běžnými vedlejšími účinky známých hesel „sportem ku zdraví“ nebo „rychleji, výše, silněji“. Muži se sportem ničí, protože se snaží o co nejlepší výkony na hranici svých možností. Ženy se většinou klidně spokojí s mírnější, rekreační formou pohybu, která je však pro tělo mnohem zdravější a udržitelná až do nejvyššího věku.
Čiperná babička pak na procházce podpírá svého belhajícího se, nemohoucího mužíčka, bývalého sportovce a zdatného siláka.
I ti nejsilnější muži, pevní a tvrdí jako skála, se časem, podobně jako ta skála, začnou drolit a zvětrávat. Jejich kosti zkřehnou, tělo ztratí ohebnost a pružnost. Oproti tomu zdánlivě měkké a poddajné ženy, se s postupujícím věkem ve srovnání s muži stávají čím dál tím odolnějšími a silnějšími.
Jako měkká, poddajná a zdánlivě „slabá“ voda, která však časem podemele i tu sebepevnější skálu.
Krásně to vystihuje Tao v překladu Viktora Horáka:
Slabé přemáhá silné
Voda je nejměkčí a nejslabší element na světě,
nic se jí však nevyrovná proti pevnému a silnému.
Slabé přemáhá silné, měkké přemáhá tvrdé.
Všichni to ví a přitom to málokdo využívá.
Moudrý neprosazuje svou vůli,
nejvíce pomáhá tím, že nezasahuje.
Jakkoli paradoxně tato slova zní.
Snad právě v tom, že se svoji sílu nesnaží nijak demonstrovat a prosazovat, spočívá ta skutečná životní lehkost a síla žen.
