Přál bych si mít sílu jako moje žena

Tak, a je to venku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si něco takového budu jednou přát a navíc, že se za to nebudu ani stydět.

To, že zdánlivě slabé ženy tak trochu klamou tělem, ale ve skutečnosti jsou přitom silnější než muži, již víte.

Dlouho jsem si myslel, že můj případ to tedy rozhodně není. To bych si však nesměl vzít za ženu svoji výjimečnou ženu.

Zjistil jsem totiž, že dokonce i já, jako bývalý vrcholový sportovec a absolvent studia tělesné výchovy, jsem jako muž oproti své ženě silně znevýhodněn.

Nejenže je oproti mně téměř o pět let mladší, ale díky šesti těhotenstvím a následné péči o děti má za sebou i více než dvacetiletý intenzivní silově vytrvalostní trénink. Zkuste dvacet let několik hodin denně držet v jedné ruce dítě a druhou rukou provádět všechny potřebné práce – uklízet, vařit, krájet zeleninu, mýt nádobí… Není divu, že má moje žena ocelově silné paže. A jako by toho nebylo málo, tak ještě ke všemu každý den několik hodin sama, i se svými klienty, cvičí čínskou jógu.

Zatímco já tak nanejvýš, kromě občasných záchvatů sportovní aktivity, házím zrní slepicím nebo datluji na notebooku. Mimochodem moje žena píše na klávesnici asi desetkrát rychleji než já. Ne dvěma až čtyřmi prsty jako já, ale všema deseti. V klidu stihne simultánně přepsat několikahodinovou přednášku a ještě u toho při nádechu přednášejícího odpočívat.

Má neskutečnou silovou vytrvalost a s přehledem mě překoná v mnoha disciplínách jako je třeba vis na hrazdě; stojka na hlavě, na rukou nebo na předloktí; výdrž s rukama nad hlavou nebo v upažení… Když ladíme umístění velkého obrazu na stěně, tak mám pocit, že by ho mohla držet, na rozdíl ode mě, nekonečně dlouho. Stejnou výdrž má například i při malování pokojů, které si dělá nejraději sama.

Když jsme profesionálně pekli kváskový chléb, který někdy vyžadoval i 20 hodinové pracovní směny, tak měla výdrž, která by, s prominutím, porazila i vola. Navíc byla v tu dobu ještě těhotná. Že by to byla výhoda? Vlastně na tu práci byli dva. Dodnes nechápu, jak to dokázala. Byla schopná vydržet i mnohahodinovou, náročnou manuální práci v kuse. A to navíc téměř při stoprocentní vlhkosti vzduchu a v šíleném, tropickém 30°C vedru, které si vyžadoval náš kvásek.

Byl jsem neskutečně unavený jenom z toho, jak jsem se na ni díval a pozoroval, co všechno a s jakým neuvěřitelným nasazením zvládá.

Navíc, a to hlavně, se při vší té dřině, dokázala na chléb napojit, naladit a vkládat do něj svoji úžasnou energii, díky které lidem její chléb tak chutnal.

A tak se mi jednoho dne stalo, že jsem se s hrůzou přistihl při myšlence:

Přál bych si mít takovou sílu, jako má moje žena.

Kdybych nevěděl, že se moje žena umí „napojit“ na nevyčerpatelný zdroj a že si energii umí „stahovat“ z vesmíru, tak bych jí skoro podezříval, že si tu energii někdy čerpá i ze mě. Zatímco ona je téměř neustále neskutečně nabitá a plná energie, tak já se často, ve srovnání s ní, cítím slabej jak moucha. Vlastně mnohem slabší. Vzhledem k tomu, že moucha unese 1,6násobek své hmotnosti, a ještě s takovým závažím dokáže i letět, tak je docela silná, nemyslíte? Možná by se mělo spíš říkat: „Má fakt velkou sílu. Je silnej jak moucha.“ Možná bych ani nemusel mít takovou sílu, jako má moje žena.

Skromně bych se spokojil i s tou muší silou.

Myslím však, že jsem v dobré společnosti a nemusím se za nic stydět.

Podobně jako já, na tom byl totiž i první český král a císař Svaté říše římské. Karel IV. měl za ženu temperamentní a nespoutanou Elišku Pomořanskou, která prý měla takovou legendární sílu, že na přání hostů dokonce lámala meče, ohýbala podkovy nebo svinovala cínové talíře holýma rukama.

Když i takový velikán a slavný císař mohl mít ženu, která byla mnohem silnější než on a se kterou se ještě vytahoval před svými hosty, tak proč ne já, že?

Velmi složitě musím vymýšlet disciplíny, ve kterých svoji ženu pořád ještě trumfnu.

Třeba shyby. Ty jí fakt moc nejdou. Mám ovšem obavy, že až jí sepne nervosvalová koordinace tohoto pohybu, který nikdy pořádně nedělala, tak zase budu nahranej. Až mě ve shybech překoná, tak myslím, že svým zvráceným způsobem z toho budu mít dokonce i radost. Asi jako má radost trenér, když ho jednoho dne překoná jeho úspěšný svěřenec a trenér si tak jeho prostřednictvím splní svůj sen.

Ve zvedání těžkých břemen – třeba 25-50 kg pytlů se zrním taky pořád vedu, ale jak dlouho ještě?

Otvírání utažených víček u sklenice jí taky moc nejde. Někdy mám podezření, že mi ty sklenice dává otevřít schválně, aby udržela poslední zbytky mé mužské důstojnosti a ješitnosti. Myslím, že moc dobře ví, že stačí pod víčko, třeba obráceným koncem lžičky, pustit trochu vzduchu, aby se vyrovnal tlak, a pak už to jde samo.

Každá, i ta sebesilnější žena, někdy totiž potřebuje být tou slabou ženou, o kterou se její silný muž postará.

Muž, o kterého se může opřít nebo se mu vyplakat na ramenou.

No jo, ale zrovna nedávno jsem měl mokré ruce a nemohl otevřít víčko od džemu. Manželka mi říká: „Ukaž, já to zkusím“. Vzala za víčko, dvakrát zabrala a cvak, víčko povolilo. Trapas. „Jak jsi to zkoušel, tak už to určitě bylo povolené“, říká mi, abych nebyl potupen. Jasně. Měl jsem mokré ruce a objektivně mi to fakt klouzalo. Nekecám! Ale stejně jsem z toho měl několikadenní depresi.

Když vydržíš „prkno“ 3 minuty, tak začnu cvičit čchi kung

Před časem moje žena úplně propadla čínské józe a tak mě pořád lákala a motivovala, ať s ní také cvičím. „To není nic pro mě“, říkal jsem jí. „Je to pro mě příliš statické.“ A dál jsem si cvičil svoje kliky, shyby, chodil na gymnastiku nebo běhat.

Náš nejstarší syn tehdy zrovna trénoval a zkoušel výdrž ve vzporu na předloktí, tzv. „prkno“. Po několika týdnech tréninku zvládl vydržet v prkně přes 4,5 minuty. Jedná se o zdánlivě jednoduchý, nevinně vyhlížející cvik, který je však ve skutečnosti velmi náročný na svalovou výdrž a který důkladně prověří hluboké svalstvo středu vašeho těla. Netrénovaný jedinec se po pár vteřinách začne neovladatelně klepat a svalová únava, hlavně břišních a zádových svalů, ho donutí cvik ukončit. Když jsem zkoušel prkno poprvé, tak jsem nevydržel ani celou minutu, za pár dní jsem zvládl výdrž kolem dvou minut.

Když mě žena zase jednou přemlouvala, ať si s ní jdu zacvičit, tak, abych se jí zbavil, říkám: „Tak jo, až vydržíš v prkně 3 minuty, tak s tebou začnu cvičit. Uvidíme, jestli má ta čínská jóga tak mimořádné účinky a opravdu ti za tu dobu, co cvičíš, zvýšila sílu, pružnost a vytrvalost.“ Dobu výdrže jsem samozřejmě pořádně nadsadil. Co kdyby měla štěstí začátečníka. Žena se mě se jen zeptala, co to jako je a jak se to cvičí, protože to nikdy nezkoušela. Tak jsme jí se synem poskytli instruktáž a přinesli si stopky s očekáváním, že do minuty to vzdá.

Když se do vzporu položila nějak podezřele zpevněná, tak jsem si pomyslel, že možná i tu minutu zvládne. První minuta uběhla, a když se blížila druhá, tak jsem si říkal: „Dobře, tak jo, asi mě překoná, ale taky je o 25 kilo lehčí a o 5 let mladší.“

Ha! Začalo se jí klepat tělo, známka neúprosně se blížícího konce.

Je to tady, vyhrál jsem!!

Ale počkat… Co se to děje? Moje žena najednou bez větších problémů třes „prodýchává“, přestává se klepat a pokračuje dál. Začíná běžet třetí minuta a žena je stále zpevněná, bez jakékoliv známky prohnutí v bedrech. Říkám jí, ať neblázní, že se pak nehne a bude namožená, když to dělá poprvé. Ale jako by neslyšela. Ponořená do sebe, bez známky viditelného úsilí, pokračuje dál. Tři minuty uběhly.

Tak a je to v pytli, prohrál jsem sázku.

„Stačí!! Vyhrála jsi!“

Ale žena stále pokračuje dál. Uběhla čtvrtá minuta a právě začíná atakovat rekord svého devatenáctiletého syna. Už jsem na ní začal křičet, ať toho nechá nebo si přivodí nějakou újmu. Ale nevnímá mě a stále pokračuje.

Až na moje zařvání, ať výdrž okamžitě ukončí, že je to nebezpečné, prkno ukončila.

„Pět minut!! To není možný!“

Stopky se zastavily na čase 5:04 a moje žena se bez známky jakékoliv únavy nebo namožení v klidu zvedá.

Vážně přemýšlím o tom, že jí tento výkon zpětně neuznám.

Stejně sama říká, že jóga pro ni není pouhé cvičení, ale především práce s vnitřními obrazy, zklidněním a utišením mysli i dechu.

No jasně, meditace. Já věděl, že je to podvod.

Mám podezření, že by v prkně mohla strávit celý den. Takže to samozřejmě nemůžeme počítat.

Stejně tak v postoji zvaném strom vydržela hned napoprvé hodinu, a ukončila jej, až když jí to bylo řečeno, protože přestala vnímat čas. Většina lidí, když stojí strom poprvé, tak do pěti, maximálně deseti minut odpadne.

Svoje svaly prostě ovládá myšlenkami a vnitřními obrazy, že by snad právě v tom spočívalo tajemství její síly a ta skutečná lehkost?