Čím více jsme měli dětí, tím více jsem byl v úžasu ze zázraku zrození každého nového človíčka.
Tím méně jsem také chápal, jak je to vůbec možné. Jak mohou jednotlivé buňky vědět, co mají dělat a jak se mají vyvíjet, aby z toho vznikla nová bytost? Čím více jsem do hloubky studoval celý proces početí, těhotenství a zrození, tím více jsem si byl vědom toho, že vznik života, i život sám, nám asi navždy zůstanou zahaleny tajemstvím. Technicky vzato, popisně i prakticky se to dá nějak pochopit, ale co je ta tajemná, hybná síla, která na pozadí vše řídí? Nyní se to již nesnažím rozumově pochopit tak jako dříve, ale zázrak samotného života a zrození spíše s vděčností přijímám.
Splynutí muže a ženy, početí, těhotenství, porod a vývoj nové bytosti, mě vždycky fascinovali.
Již v prvním ročníku studia na vysoké škole jsem si jako seminární práci zvolil nezvyklé téma psychomotorického vývoje dítěte do dvou let a toho, jak jej podpořit.
Jako mladík jsem měl trochu jiné sny než většina mých vrstevníků. Netoužil jsem po nějakém závratném úspěchu nebo bohatství. Snil jsem o tom, že jednoho dne naleznu tu pravou ženu, se kterou společně založíme rodinu a budeme mít spoustu dětí.
Nejdříve se stal první zázrak.
To bylo, když jsem svoji budoucí ženu opravdu potkal. Za pár let jsme se vzali a rozhodli se založit rodinu. A pak, jednoho dne, jsme byli v radostném očekávání našeho prvního dítěte. Povídali jsme si s ním, i když bylo ještě v bříšku. Mazlili se s ním, hladili ho, poslouchali tlukot jeho srdíčka.
Fascinovaně jsem si pořád dokola prohlížel a studoval přelomovou knihu Tajemství lidského života od geniálního fotografa Lennarta Nilssona a podle fotografií si představoval, jak asi právě teď vypadá náš malý človíček. Nilssonovi se podařilo něco, co se do té doby považovalo za nemyslitelné a neproveditelné. Dokázal nafotit nevyfotitelné – vývoj člověka v mateřském lůně od početí až po porod. Také jsem si nakoupil a pečlivě nastudoval všechnu dostupnou literaturu o těhotenství, porodnictví a dokonce i o gynekologii.
Ta nejlepší možná péče
Když pak moje žena musela na delší dobu na pozorování do porodnice, tak jsem neustále otravoval sestřičky a lékaře svými dotěrnými, konkrétními dotazy. Proč postupují právě takto, proč podávají mojí ženě právě tuto látku, když jsou na ní kontroverzní názory a existuje k ní vhodnější alternativa? Nejdříve si mysleli, že jsem vystudovaný medik. O některých postupech jsem věděl více než samotní lékaři. Za chvíli mě měli plné zuby, ale to mě rozhodně neodradilo. Chtěl jsem mít jistotu, že obě dvě, mně nejdražší bytosti, budou v pořádku. Výsledkem mé urputnosti bylo, že doktoři i sestřičky dávali na moji ženu mnohem větší pozor a vždy, než se rozhodli aplikovat nějaký rutinní postup, tak vše předem pořádně zvážili a mnohdy od něj raději upustili. Čím víc jsem o situaci svojí ženy věděl, tím víc jsem nabýval dojmu, že nejlepší by bylo, kdybychom spolu byli raději doma. Měl jsem pocit, že její stav částečně souvisí i s pobytem v porodnici. Že nemocniční péče vyvolává právě ten stav, kvůli kterému tam musela být. Pak, kolem termínu porodu, jsme přesvědčili lékaře, aby nás na víkend pustili domů, že je již stejně žádoucí, aby se miminko narodilo a že doma se bude moci moje žena lépe uvolnit. Navíc nás lékaři připravili na to, že když se miminko do pondělí nenarodí, tak bude muset přijít na svět císařským řezem. A tak jsme se snažili udělat vše pro to, aby se o víkendu porod rozběhnul. Žena se doma hned vrhla na pořádný úklid, umyla okna a pak jsme odpočívali a věnovali se jeden druhému. Večer ženě praskla voda, odjeli jsme do porodnice a druhý den ráno se stal ten zázrak a narodil se nám náš první synek.
Pro naše děti jsme vždycky chtěli jen tu nejlepší možnou péči. Ovšem naše představa o tom, co taková péče znamená, se postupem času celkem vyvíjela a měnila s tím, jak jsme postupně získávali zkušenosti z jednotlivých těhotenství a s tím, jak jsme se vyvíjeli i my a naše názory.
Naše potomky jsme chtěli přivést na svět v té nejlepší možné porodnici.
Chtěli jsme péči toho nejvyhlášenějšího porodníka, který měl výborné reference jak po profesní, tak i po lidské stránce. To se nám také nakonec povedlo. Problém byl v tom, že jsme zjistili, že ta nejlepší lékařská péče nemusí být zároveň tím nejlepším pro naše děti a pro nás. Mnozí lékaři – porodníci totiž mají velmi často tendenci celý proces porodu řídit a mít neustále pod kontrolou, jak ostatně odpovídá jejich mužskému, jangovému principu. Žena se pak nemůže uvolnit a dát šanci přirozenému průběhu porodu.
Jedna akce porodníka vyvolává druhou a celý porod pak často vyústí v krizový stav, což je situace, se kterou si mužský princip dokáže pro změnu následně opět velmi dobře poradit. Přirozený porod, ta nejlepší možná varianta ze všech možností pro maminku i dítě, se pak ale většinou nekoná. Každá akce vyvolává reakci, na kterou je nutno reagovat další akcí a porod pak často končí, poté již většinou i nezbytně nutným, provedením císařského řezu nebo jiným aktivním, invazivním zásahem lékaře. Lékaři jsme pak vděční za záchranu maminky i dítěte. Za záchranu, které by často možná nebylo vůbec zapotřebí, pokud by lékař sám do přirozeného průběhu porodu svými předchozími zásahy raději vůbec nevstupoval. Takové zdánlivě nevinné urychlení porodu pomocí medikamentů nebo umělého protržení vaku blan může vyvolat celý řetězec komplikací a následků. Samozřejmě, že jsou i akutní, nikým nezaviněné situace, kdy zkušený porodník dokáže téměř nemožné a zachrání život rodičky i dítěte na poslední chvíli. Mnohé děti by bez odborného zásahu těchto profesionálů dnes po světě vůbec neběhaly.
Když jsme čekali narození čtvrtého miminka, tak jsme začali hledat alternativy k běžné porodnické praxi.
Nejdříve jsme se pokoušeli domluvit s naším vyhlášeným porodníkem na zajištění co nejpřirozenějšího průběhu porodu, ale to jsme narazili. „Velkorysá“ nabídka možnosti rodit ve dvou různých polohách na operačním sále nebyla zrovna tím, co jsme hledali.
Zjistili jsme, že aby porod probíhal podle našich představ, tak by muselo dojít k obrovské systémové změně našeho porodnictví včetně dramatické změny společenského paradigmatu ohledně toho, co znamená ta nejlepší možná péče pro rodičku i dítě.
A na to naše společnost ještě nebyla, a stále není, připravena. Čím více jsme o přirozeném porodu věděli, tím méně se nám chtělo do porodnice a tím více jsme porod v klasickém lékařském prostředí považovali za rizikovější a nebezpečnější nejen pro samotný průběh porodu, ale i, a to především, pro budoucí stav maminky a dítěte. Utvrzovaly nás v tom i naše osobní zkušenosti s porody v nemocničním prostředí. Nemluvě o nemožnosti navození intimní atmosféry a s tím souvisejícím vzájemném napojení a navázání vztahu mezi maminkou a dítětem v první, neopakovatelné chvíli po příchodu miminka na svět.
První okamžiky po porodu, i samotný průběh a atmosféru porodu, jsme považovali za jedny z nejdůležitějších okamžiků, které rozhodují o budoucím životě nového človíčka.
A tak jsme se nakonec rozhodli pro domácí porod.
Tedy moje žena. Protože žena je ta, která to musí cítit a sama se nakonec rozhodnout. Vyhledali jsme porodní asistentku, která měla největší zkušenosti s domácími porody. Byli jsme rozhodnuti, že pokud se bude vše dobře vyvíjet, tak budeme rodit doma. Moje žena k porodu přistupovala čím dál tím víc intuitivně. Já jsem se snažil přispívat k její pohodě a jako vždy jsem si teoreticky vše nastudoval, abychom věděli, co je třeba dělat, když… Můj praktický trénink spočíval v opakované vizualizaci různých scénářů průběhu porodu, kdy jsem si v duchu přehrával různé situace tak dlouho, až jsem měl pocit, jako bych je už zažil.
Nastudoval jsem si a vizualizoval kde co.
Od průběhu porodních dob, přes různé porodní polohy, podvázání a přestřižení pupeční šňůry, až po to, co je třeba dělat, když miminko uvízne v porodních cestách. Co dělat, když má kolem krku omotanou pupeční šňůru; jak ho zachytit, když se narodí; jak odsát z dýchacích cest miminka plodovou vodu; jak se kontrolují životní funkce a jak se dává první pomoc; co vše je třeba hlídat; jak má vypadat v pořádku porozená placenta; jak omezit krvácení rodičky; jak píchnout injekci s oxytocinem, bude-li to třeba …. Bylo toho spoustu.
To jsem ještě nevěděl, že se mi skoro všechno z toho bude hodit.
Když se blížil porod a mojí ženě zesílily kontrakce, tak jsme zavolali porodní asistentce. Když asistentka přijela, tak to podle vyšetření vypadalo ještě nadlouho a tak jsme se domluvili, že zase odjede. Že prý máme zavolat, až to bude k porodu. Pustili jsme si meditační hudbu, svíčkami a vůněmi navodili atmosféru, děti svěřili sousedům, kde si mohli hrát se svými kamarády.
A pak se kontrakce začaly znovu pomalu rozjíždět. Žena už je musela prodýchávat a chtěla, abych byl stále u ní. Zkoušel jsem zavolat porodní asistentce, ale žena už mě nepustila, že mě teď potřebuje a že ještě nemám volat. Ze svojí milované ženy najednou cítím absolutní klid, sílu i odhodlání.
Je uvolněná a pohroužená do sebe, v jakémsi transu.
Chvílemi se ocitá v jiném světě, kam nemám přístup.
Celá její bytost se podává zázraku zrození. Jako by se v ní probudila divokost, živočišnost, ryzí ženství a instinkty domorodky.
Drží se mě a najednou mě při kontrakcích začíná „drtit“ neskutečně silným stiskem – neklamné znamení toho, že se blíží narození miminka.
A jak to bylo dál? To si budete moci brzy přečíst v dalším příspěvku.
