Moje dětství se odehrávalo v době reálného socialismu, v období takzvané normalizace. Žil jsem na západě Čech, kde byly zároveň hranice východního socialistického bloku, tvořeného satelitními státy tehdejšího Sovětského svazu. Tyto hranice, známé jako železná opona, oddělovaly a rozdělovaly svět v době studené války na ty „hodné“ socialistické státy a na ty „zlé“ imperialisty ze západního bloku. Proto se také, kromě jiného, západu Čech říkalo pevná hráz socialismu. Státní hranice na zalesněných hřebenech Českého lesa a Šumavy byly přísně střeženy pohraniční stráží před narušiteli hranic.
Tehdy bývalo zvykem, že děti z velkých měst nebo z oblastí se špatným ovzduším, jezdily každý rok na 14 dní na školu v přírodě. Vzhledem k tomu, že jsme žili v oblasti hnědouhelného revíru, kde byla řada neodsířených tepelných elektráren a chemička, tak se to týkalo i nás.
Na školy v přírodě jsme jezdili nejčastěji do šumavských hvozdů poblíž hraničního pásma na Železnorudsku. Obvyklým cílem našich výletů bývala i nejznámější šumavská jezera – Černé a Čertovo, ukrytá v hlubokých lesích a sevřená strmými, zalesněnými stěnami karů kdysi vyhloubených ledovcem. Jezera, jak ostatně napovídají i jejich názvy, jsou opředena mnoha pověstmi. Jsou nádherná, tajuplná i ponurá zároveň. Jejich tajemnou atmosféru často dokresluje i mlha, převalující se nad jejich hladinou.
Tenkrát celou cestu k Černému jezeru lemovaly bílé cedule s výstražným červeným nápisem:
POZOR!
Hraniční pásmo.
Vstup jen na povolení.
Výstražné cedule byly rozmístěny i poblíž břehu jezera, kde jsme si udělali přestávku. Zrovna jsme si hráli a honili se v lese a při tom i, v zápalu hry, tu a tam zaběhli až za cedule. Jak tam tak různě pobíhám, tak najednou spatřím drát natažený těsně nad zemí. Zavolal jsem na kluky a napůl vážně, napůl ze srandy jim říkám:
„Hele kluci, to by byla legrace, kdyby to byl poplašnej drát.“
Chvíli jsme nad tím spekulovali, dělali si z toho legraci, ale jistí jsme si nebyli a raději se drátu nedotýkali. Pak jsme šli opodál a dali si svačinu. Právě jsem dojedl jablko a chtěl jít vyhodit a zahrabat ohryzek, aby se hezky rozložil v zemi. On by se jistě rozložil i kdybych ho odhodil jen tak, ale přišlo mi nevhodné a neestetické ho jen tak pohodit, aby se válel u cesty všem na očích. To víte, už tehdy se ve mně nezapřel pořádkumilovný sběrač odpadků.
Odběhnul jsem tedy trochu dál a jak tak běžím, tak jsem najednou nohou o něco zavadil:
„Drrnk!“
A hned nato jsem si ustlal v mechu.
No jasně, to je přeci ten drát, na jehož existenci jsem mezitím úspěšně zapomněl.
Vzápětí se však ozval výstřel a vysoko nad hlavou mi přeletěla světlice – signál k poplachu.
Nevěřícně pozoruji drát, signální světlici a ve směru vedení drátu strmě stoupající lesní průsek, který jsem předtím vůbec nezaregistroval. Průsek vedl až k horizontu, na němž jsem najednou rozpoznal i částečně maskovanou strážní věž, ze které byla světlice vystřelena.
Dodnes nechápu, jak jsme si průseku a strážní věže nemohli nevšimnout. Asi jsme byli tak zaujati hrou a samotným drátem na zemi, že nás vůbec nenapadlo zvednout zrak nahoru.
Poplach na hranicích
Krve by se ve mně nedořezal. Způsobil jsem poplach v hraničním pásmu.
Stal se ze mě narušitel hranic.
Byl jsem pořádně zblblý tehdy ještě stále populárním propagandistickým filmem Král Šumavy a hesly jako „Neprojdou“, a tak se mi v hlavě začaly honit různé děsivé scénáře, jeden horší jak druhý.
Já nic, to samo.
Nakonec mi, snad v pudu sebezáchovy, automaticky naskočil udivený a nechápavý výraz a hlavě se mi začal odvíjet myšlenkový scénář mrtvého brouka, nejspíš jako podpůrný mechanismus popření, pro mě v tu chvíli děsivé, reality. To jistě musela být nějaká neuvěřitelná shoda okolností – zakopnutí o nějaký drát a následný výstřel signální světlice. Prostě jsem dělal jakoby nic a spolu s ostatními, kteří si mého zakopnutí o drát nevšimli, se podivoval cože se to jako děje.
Do pár minut se ale u jezera objevila četa pohraničníků s ostrými, štěkajícími vlčáky, kteří kolem sebe nervózně větřili.
Vojáci tam byli tak rychle, že snad museli mít základnu někde přímo u jezera. Pohraničníky jsme tehdy vnímali především jako vítaný zdroj vojenských odznaků. Vzpomínám si na ty s psohlavcem – symbolem pohraniční stráže, na lva na pavéze a další odznaky, o které jsme žadonili, vždycky když jsme potkali nějakého pohraničníka.
Tentokrát to však bylo jiné. Vojáci nebyli na žádné vycházce, ale v přímé akci. Tentokrát se jim oči nesmály, místo toho měli přísný, soustředěný výraz a z jejich tváří vyzařovalo napětí. Procházeli kolem nás právě ve chvíli, kdy jsme se řadili k odchodu. Jejich psi, přidržovaní na vodítkách, se k nám natahovali, čenichali kolem nás a nasávali náš pach.
Myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka, že mě musí každou chvíli odhalit a pak mě jako zločince odvedou v poutech k výslechu.
Jeden ze psů mě najednou začal očichávat.
V tu chvíli jsem zůstal strnule stát a přestal dýchat.
Pak si psovod najednou vlčáka nečekaně přitáhl k sobě a postoupil dál.
Uff, díkybohu mě nechali na pokoji.
Snad proto, že všude okolo bylo stejně plno pachových stop nás všech.
A teď hlavně co nejrychleji pryč. Ať už jsme konečně v bezpečí naší horské chaty pod Špičákem.
Přiznání
Celou cestu zpět jsem, ve své dětské naivitě, přemýšlel, jestli za můj „prohřešek“ nebyl nakonec potrestán někdo jiný, nějaký nevinný člověk. Nakonec jsem, ani nevím jak, sebral všechnu odvahu, zašel za naší učitelkou a přiznal se, že poplach v hraničním pásmu jsem nejspíš způsobil já zakopnutím o signální drát. Byl jsem vyděšený, ale zároveň připravený přijmout odpovědnost za vyvolání planého poplachu. Třídní mě vyslechla, ocenila, že jsem se přiznal a celé to naštěstí, k mé úlevě, nechala být jako by se nic nestalo. Ještě aby mě uklidnila, a nejspíš i sebe, tak podotkla, že jsem se spletl a že poplach způsobilo určitě něco jiného a ať to pustím z hlavy.
Vyvolání poplachu mi tenkrát prošlo, ale špatně vypnuté prostěradlo schované pod ustlanou peřinou ne. Za to nám třídní při ranním bodování nemilosrdně strhla několik bodů.
S odstupem času mi moje malé dobrodružství na hranicích přijde úsměvné, ale tehdy mi do smíchu opravdu moc nebylo.
Dnes už se naštěstí na státních hranicích bát nemusíme.
Jsou ale i jiné hranice, které nám zbytečně komplikují život. Třeba ty, které si vytváříme ve své hlavě a kterými si pak sami bráníme v plném rozvinutí svého potenciálu a v dosažení naplněného života.
Navrhuji zrušit i tyhle hranice.
