Na počátku devadesátých let jsme se spolužáky z vysoké školy slavili Silvestra na chatě ve skalním městě. Okolní starousedlíci byli celkem družní a tak se vzájemně navštěvovali, přáli si vše nejlepší do nového roku a zároveň se na každé zastávce u souseda pořádně posilnili alkoholem.
V průběhu noci naši chatu navštívil také jeden svérázný manželský pár. Muž i žena byli hřmotní, velmi hluční padesátníci s nepřehlédnutelnou nadváhou a oba byli ve značně podroušeném stavu. Hráli jsme tehdy společně nějaké karetní i jiné hry, připíjeli si a slavili příchod nového roku. Muž, sám notně opilý, si stěžoval na svoji ženušku, že pije alkohol jak duha a že už si s ní neví rady. Helenka, jak muž svoji ženu zdrobněle oslovoval, trochu připomínala mohutnou Droběnu z Popelky, kterou shodou okolností hrála její jmenovkyně Helena Růžičková.
Helenka se svým mužem nenechala odbýt, a dokud mohla, tak se jako o závod napájela veškerým možným alkoholem, který jí přišel pod ruku. Kromě toho, že asi byla alkoholička, tak musela mít neskutečně silnou konstituci. Spořádala a smíchala tolik různého alkoholu, že by to porazilo i koně. Z jejího téměř nesrozumitelného mumlání jsme vytušili, že si stěžuje na svého muže, který ji prý nedopřeje ani pár hltů dobrého pití.
Manželé mezi sebou komunikovali jakýmsi zvláštním stylem s prvky místního nářečí. Hlavním znakem jejich komunikace však bylo, z nějakého nám neznámého důvodu, onikání, které se u nás naposledy používalo asi v první polovině minulého století:
„ Co dělají? Proč pořád chlastají? Dyť voni budou úplně namol.“
Tato forma komunikace se nám natolik zalíbila, že se na dlouhá léta stala naším žargonem a ještě i dnes se tak s bývalými spolužáky občas oslovujeme.
Helenka se v průběhu večera několikrát skutálela pod stůl, což její bodrý manžel, drsný horal, pokaždé lapidárně komentoval:
„Helenka, nepadaj! Koukaj hezky sedět! Sou hodná!“
Helenčin manžel říkal jednu hlášku za druhou a my brečeli smíchy.
Po půlnoci se však manžel Helenky vytratil a Helenka zůstala ležet pod stolem již nadobro. Uvědomili jsme si, že budeme muset totálně opilou Helenku nějak dopravit domů, což byla pár set metrů vzdálená chata, a smích nás postupně přecházel. Nikdo se do této dobrodružné výpravy zrovna dvakrát nehrnul. Mohutné tělo Helenky, spící pod stolem tvrdým spánkem opilců, připomínalo velrybu vyplavenou na břeh. Navíc tehdy, to ještě běžně býval o vánocích sníh, bylo venku přes půl metru sněhu a pěkně mrzlo.
Všichni asi známe hádanku o tom, co je těžší. Kilo peří nebo kilo železa? Ten starý, dobrý chyták, který jsme na sebe zkoušeli, když jsme byli malí. Odpověď je jasná. Kilo je kilo, že ano?
Ale co když otázku postavíme trochu jinak? Co uzvednete snáze? Sto kilo peří, sto kilo železa nebo stokilovou dámu, opilou namol? V tomto případě možná již tušíte, že sto kilo nebude jako sto kilo. Roli budou hrát koncentrace a rozložení hmotnosti v dané věci, její tvar, konzistence, schopnost jejího uchopení a jiné aspekty.
Schválně. Zkusili jste někdy zvednout úplně bezvládné tělo, které není ani trochu zpevněné svalovým napětím?
Pokud se vám to vůbec podařilo, tak vás to muselo stát obrovské úsilí. Kdo nezkusil, neuvěří.
Cesta k chatě Helenky vedla naštěstí z kopce. Ovšem ani ve třech, a to jsme byli celkem zdatní tělocvikáři, jsme nebyli pořádně schopni těžké, měkké a bezvládné tělo, které nám neustále vyklouzávalo z rukou, vynést z chaty, natož jej ještě nést ve vánici a čerstvém, půlmetrovém prašanu. Tělo Helenky bylo jako beztvará rosolovitá hmota, kterou vůbec nešlo nějak uchopit a nést. Naštěstí jsme objevili sáně, chrápající Helenku na ně položili a táhli ji na nich. Chvílemi nám sice celá Helenka, i se sáněmi, mizela pod sněhem, ale naše záchranná mise zdárně pokračovala. Asi v polovině cesty Helenku projížďka ve studeném sněhu opět probrala k životu a začala se vzpouzet. Dostala záchvat, že nikam nepojede a že zůstane tam, kde je. Teď nám pro změnu vší silou svých sto kil bránila v tom, abychom jí, jako pachatelé dobra, zachránili. Možná si ve svém opileckém pomatení myslela, že jsme ji snad unesli. Moc rádi bychom jí vyhověli, ale věděli jsme, že ráno bychom ji pravděpodobně našli zmrzlou na kost a to by pro změnu byla zpevněná, nebo spíše ztuhlá, až moc.
Totálně vyčerpaní jsme nakonec vzpouzející se Helenku po sněhu přece jenom dotáhli do její chaty, kde na zemi vzápětí opět usnula svým opileckým spánkem. Vděčný horal nám moc děkoval a říkal, že právě přemýšlel, kde ženu zapomněl nebo ztratil na své cestě silvestrovskou nocí. S posledním vzepětím sil jsme Helenku vytáhli na postel u pece a s vděčností přijali nabídnutý teplý čaj téměř z poloviny dolitý rumem.
Tento kuriózní zážitek mi byl praktickou a názornou ukázkou toho, jak těžce se manipuluje s ochablým, nezpevněným tělem.
To samé se týká i našeho vlastního těla. Správné svalové napětí je nezbytné i pro naše běžné, denní fungování. Bez něj by nebylo možné ani chodit, sedět nebo stát. Většinou se to však děje automaticky, na nevědomé úrovni. Ani to nevnímáme, minimálně do té doby, než třeba kvůli nějakému zranění nejsme schopni svaly určité části těla zapojit ani vědomě a cíleně. Poznatku, že se zpevněným tělem se pohybuje mnohem snáze, se využívá i ve sportu. Mnohé cviky nebo techniky například v gymnastice, v bojových uměních nebo v různých silových disciplínách, by bez zpevnění těla nebyly vůbec proveditelné.
Síla je technika
Se schopností zpevnění těla souvisí i síla. Síla je vlastně technika, specifická dovednost, která se dá natrénovat. Je to tak trochu cirkusový trik, což hodnotu silových schopností jako takových v žádném případě nesnižuje. Ba právě naopak. Je úžasné, že tato schopnost je dostupná nám všem, třeba i zdánlivě slabším jedincům. Mnozí svalovci s napumpovanými svaly mnohdy zdaleka nemají takovou sílu, jako mnohem drobnější, a ne tak mohutní, specialisté na trénink síly. Stačí se podívat na některé, postavou drobné, asijské mistry bojových umění, kteří tajemství síly ovládají.
Síla je právě, kromě jiného, o schopnosti zpevnit naše tělo zvýšením jeho svalového napětí za pomoci správné dechové techniky. Při zpevnění budete vnímat vaše tělo, ale i jinou zátěž, jako mnohem lehčí. Stejně tak pro vás bude mnohem snazší provádění jakýchkoliv namáhavých úkonů nebo cviků s vlastním tělem. Zvednete vyšší hmotnost nebo budete schopni provést více opakování. Zároveň máte mnohem větší šanci, že se při provádění daného cviku nebo úkonu nezraníte.
Zkuste touto technikou provést třeba shyb na hrazdě. Zpevnění těla vycházející z podbřišku; pevné sevření tyče, jako byste jí chtěli rukama rozdrtit; prudký nádech „šňupnutím do břicha“ a následné zatnutí těla; prudký, syčivý výdech v průběhu přitahování k hrazdě. Uvidíte, že pocítíte ten rozdíl a provedení cviku pro vás bude o poznání lehčí.
Pokud budete techniku síly pořádně trénovat, tak se možná jednoho dne přitáhnete k hrazdě i s nějakou trochu subtilnější Helenkou zavěšenou na zádech.
