Vazbič ze mě asi nikdy nebude, ale nepopírám, že občas se zasním a vazbičem se stanu alespoň v představách. Ostatně, ono už to samotné slůvko má něco do sebe: Vazbič není jen tak „někdo“. Příběhy plné pohybu na mojí cestě životem Vám ozřejmí, jak to se mnou a s vazbičem vlastně je.
Pamatujete si na ten pocit, když jste jako děti běželi a mávali rukama jako křídly? Pak jeden větší odraz a na okamžik jste zůstali zavěšeni ve vzduchu ve stavu beztíže – už, už jenom vzlétnout? Stačilo tak málo a mohli jste letět. Samozřejmě, vždyť jste se také na chvíli vznášeli na místě. Na to můžu …
Zkuste jeden takový malý pokus. Vezměte si dvacetikilový batoh a noste ho celý den od rána až do večera. Je to náročné? Tomu určitě věřím. A ta úleva, když si ho pak večer sundáte ze zad. A nenosíte náhodou podobný batoh na břiše ve formě nadbytečného tuku? Pokud ano, tak odhoďte ten deseti, dvaceti, třiceti …
