Asi jako téměř každý jsem v dětství dostal pár včelích a vosích žihadel. Dokonce jsem schytal i jedno žihadlo od sršně přímo do ucha, které mi pak několik dní svítilo, jak červené světlo semaforu. Tato zkušenost k mojí náklonnosti k bodavému hmyzu příliš nepřispěla.
To, že si jednou pořídím včelstva, by mě ani ve snu nenapadlo. Ale stačilo se ke včelám negativně vymezit a bylo jasné, že si je jednoho dne do svého života přitáhnu. Navíc naše kouzelné místo na samotě s velkou zahradou mezi lesy, remízky a polnostmi si o včely přímo říkalo.
Začalo to vynikajícím medem od včelaře, který choval včely v chráněné krajině podhůří Šumavy. Stejně jako jsme chtěli jíst ten nejlepší chleba, tak jsme na něm chtěli mít i ten nejlepší med. S naším známým včelařem jsme si párkrát o včelách popovídali a začalo mi to vrtat hlavou. Co kdybych taky zkusil včelařit?
A tak jsem si tehdy na začátku léta přivezl domů první 3 včelstva v podobě takzvaných oddělků.
Svůj nový koníček jsem chtěl sdílet s podobně naladěnými nadšenci, a tak jsem plný radostného očekávání vstoupil do místního svazu včelařů. Hned na prvním setkání jsem měl ale dojem, že jsem vstoupil spíše do spolku včelařských tmářů, kteří se na jakékoliv novinky v chovu včel dívali velmi podezřívavě. Průměrný věk členů spolků byl asi 70 let. Když jsem jim začal vyprávět svoje zkušenosti ze semináře o ekologickém a alternativním včelaření v souladu s přírodou a s potřebami včel, tak jsem měl z jejich nesouhlasných pohledů pocit, že mě nejspíš čeká právo útrpné. Jejich hlavní starostí a zájmem byla byrokracie spojená s chodem jejich spolku a dotace na chemická léčiva. Žádné zavádění alternativních novinek, takhle to u nás děláme již desítky let, nařízení svazu jsou taková a taková a na tom se nebude nic měnit. Žádná ekologická alternativa chemických syntetických léčiv, byť je i oficiálně povolená, se u nás nepřipouští. To, že syntetická léčiva jsou pro včely i lidi mnohem škodlivější, že na ně roztoči stejně postupně získávají rezistenci, ani to, že rezidua chemikálií zůstávají ve vosku i v medu, nechtěli vůbec slyšet. Mojí druhou a poslední aktivitou v místním spolku tedy bylo to, že jsem z něj po první schůzce opět zase rychle vystoupil a svoje členství zrušil.
Ze svého včelaření jsem měl rozporuplné pocity.
Pocity radosti, štěstí a fascinaci nad zázrakem jménem včela střídaly chvíle frustrace a stresu. Při manipulaci se včelami jsem cítil, že mám ještě hodně daleko k tomu, abych se na včely napojil. Měl jsem z nich přece jenom respekt a zároveň se bál, abych jim zbytečně neubližoval. Trápil jsem se nad každou zamáčknutou včelou při manipulaci s nástavky, omlouval se včelám za svoji neobratnost. Když jsem viděl zkřehlou včelu, která se při poklesu venkovní teploty nebo při dešti nestihla vrátit do úlu, tak jsem ji odnesl na česno, abych alespoň o pár dní tak prodloužil její již tak krátký život. Práci a manipulaci se včelami jsem si nebyl schopen naplno užívat. Místo toho, abych prožíval pověstný klid a mír včelařů, tak jsem se stresoval z toho, abych včelám zbytečně neškodil.
Včely to však mají trochu jinak. Klidně se upracují k smrti nebo se sebeobětují při obraně úlu a žádná včela se nad tím nepozastavuje. Krátkověká letní včelí dělnice se ulítá k smrti i za pouhých šest až osm týdnů. Naprostá většina včelařů také úhyn jednotlivých včel neřeší, jako organismus vnímají spíše celé včelstvo. Jinak by se asi včelař zbláznil a nemohl se včelami vůbec pracovat. Pocit zmaru a ztráty cítí včelař spíše až při ohrožení či ztrátě celého včelstva, které vnímá jako jeden organismus.
Jak mi uletěly včely
Třetím rokem byla moje včelstva byla v té největší síle. V předchozím roce jsem vytvořil i jeden oddělek a nyní měl čtyři silná včelstva na třech až čtyřech velkých nástavcích plných včel i zásob pylu a medu. Ten rok jsem se rozhodl všechen med ponechat včelám, bez dokrmování cukrem. Chtěl jsem, aby měly co nejvíce své vlastní přirozené potravy a bez úhony přestály zimu. Nástavky byly plné medu, včely vypadaly zdravě a silně. Nechal jsem je tedy pár týdnů bez zbytečných zásahů do úlů, abych je nerušil.
Pak jsem ale jednoho dne zjistil, že jeden úl je úplně prázdný. Po včelách ani památky.
Prostě mi uletěly včely.
A jako by to nestačilo, tak jsem ke konci září také zjistil, že zbývající tři včelstva mají z velké části vykradené zásoby medu. Něco bylo špatně, včely musely být nějak oslabené, když se nechaly vykrást jinými včelami. Snad za to mohly chemické postřiky na okolních polích, roztoči, moje nezkušenost nebo zvláštní průběh léta. Takto pozdě již nebylo možné oslabené včely ani dokrmit, protože při poklesu teploty již nejsou schopny cukr zpracovat a přeměnit na stravitelné zásoby. Snažil jsem je udržet naživu stůj co stůj, dokonce je zkoušel dokrmit i medem, ale po zimě jsem v úlech nalezl jenom hromádky mrtvých vyhladovělých včel. Myslí mi proběhlo, že jsem si možná někde v podvědomí i přál, abych se už se včelami nemusel trápit, že to vytušily a že proto mi uletěly a nepřežily zimu. Že by cítily mé trápení a ambivalentní pocity? Možná mi tak daly najevo, abych si ujasnil, co vlastně chci.
Cítil jsem úlevu i smutek zároveň.
Věděl jsem, že se mi bude stýskat po pozorování včel na česně, že mi včely budou na zahradě chybět a že budou chybět i ovocným stromům, keřům a květinám. Včely tvořily životodárný oběh zahrady, dodávaly jí životní sílu a svoji jedinečnou včelí energii. Zahrada bez včel působila tak nějak neúplně a necelistvě, jako by jí chyběla část duše, jakási korunní čakra zahradního mikrosvěta. Když jsem pozoroval, jak na naše ovocné stromy přilétají včely odjinud, tak mi bylo trochu líto, že květy neopylují i naše včelky.
Nejdříve jsem chvíli zvažoval, že bych si pořídil další včelstva. Zároveň jsem však cítil, že bych tím zase něco uspěchal a znovu se pustil do něčeho, na co stále ještě nejsem připraven. Tak jsem to nakonec pustil.
A pak… přišlo přijetí.
Řekl jsem si, i vnitřně cítil, že to tak má být a že ke včelám buď jednoho dne přirozeně dozraju anebo taky ne. Obě varianty se mi zdály v pořádku.
Tak uplynul rok bez včel.
Pak opět nastalo jaro a blížil se čas včel a jejich rojení. Pozoroval jsem včely na květech ovocných stromů a pomyslel si, že jestli ještě někdy mám mít včely, tak si ke mně nějak najdou cestu samy. Ponechal jsem to na moudrosti přírody a její prozřetelnosti.
Ale taky jsem přece jenom šel včelkám trochu naproti. Vyčistil jsem a připravil úl a vložil do něj poslední panenské voskové souše, které mi ještě zbyly.
A pak už jsem jenom čekal… a konal nekonáním.
Nejdřív, jak se dalo i celkem očekávat, se nic nedělo. Ale za pár dní za mnou přiběhla moje žena s dětmi a jeden přes druhého mi vzrušeně říkali, že se děje něco zvláštního, že nad úlem je úplný mrak včel. Vyběhl jsem ven a opravdu, nebe se včelami jen černalo. To samé se opakovalo druhý den ráno, ale cestu do úlu si včely nenašly. Po poledni jsem se šel na stanoviště úlu znovu podívat, ale nikde nic, po včelách ani památky. V pořádku, nic se neděje, má to tak asi být.
Jeden z našich synků chvíli poté zrovna lezl po stromech na zahradě a najednou volá: „Tatííí!! Pojď se honem podívat.“
Dívám se, kam ukazuje a… byly tam.
Pár metrů od úlu, zavěšený ve výšce pěti metrů na větvích zplanělé slivoně švestky, se ve větru houpal velký roj. Přes půl metru dlouhý hrozen včel.
Větší znamení jsem už dostat nemohl. Buď si roj, který ke mně přiletěl odchytím a budu mít opět včely nebo ho nechám zase odletět a včely mít nebudu. Jsem na včely již připraven nebo ne? To jsem nevěděl, ale ani na vteřinu jsem nezaváhal a roj se rozhodl odchytit.
Ve výšce pěti metrů jsem balancoval na žebříku, v jedné ruce dřevěný rojáček na včely, ve druhé ruce postřikovač s vodou na zklidnění roje. Částí těla jsem se opíral o žebřík, jedna noha na žebříku, druhá zapřená o větev, abych při manipulaci s rojem nespadl. V kapse jsem měl ještě zahradnické nůžky, pro případ, že by bylo nutné odstřihnout nějakou z větví, které byly obalené rojem. Většinu včel se mi podařilo setřást do rojáčku a nakonec jsem ještě odstřihl i pár větviček obalených zbývajícími včelami. Vypadalo to na silný, zdravý roj. Celý roj vážil přes dvě kila, to bylo více než 20 000 včel. Něco úplně jiného než včelařem uměle vytvořený oddělek.
V pozdním odpoledni jsem včely, zavěšené v hroznu na stropním víku rojáčku, sklepnutím přemístil do úlu. Zbývající včely z rojáčku jsem vysypal na náběh, od země mírně stoupající desku, kterou jsem přiložil k česnu před vstupním otvorem do úlu.
Pohled na tisíce včel, spořádaně cupitajících po náběhu přes česno do svého nového včelího domova za svojí matkou, je něco fascinujícího. Pro včelaře je to jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec.
Včely mi tedy nakonec přece jenom zase přiletěly a vrátily se naši zahradu.
Byl jsem moc rád, že jsem sobě i včelám poskytl tu možnost volby a nechal k nám včely přijít. Vlastně přiletět.
Možná u nás zůstanou a možná zase odletí jinam. Kdoví? Není to důležité. Bude to tak, jak to má být.
Ta nádhera spočívá v tom, že právě teď tu s námi jsou a my se můžeme těšit z jejich přítomnosti a úžasné energie, kterou vyzařují do svého okolí.
Dnes, tady a teď, jsou s námi. A zítra? Zítřek, ten přece ještě neexistuje.
