Někdy stačí pohled do dáli na překrásnou krajinu, odraz světla v kapce rosy nebo boží oko ze slunečních paprsků prosvítajících mraky. Někdy je to poslech nádherné hudby nebo bezděčný pohled na rozkvetlou třešeň při procházce zahradou.
To vše, a cokoliv jiného, může vyvolat ten kouzelný, krátký okamžik vhledu do podstaty všeho.
Ta chvíle, ten zlomek času, kdy vše se stane jedním, kdy jsme součástí všeho, ve všem obsaženi a neodděleni, kdy čas a prostor přestanou existovat.
Prožitek věčnosti, po kterém touží všichni hledači absolutna.
A zároveň něco, co nelze ani popsat, ani výstižně pojmenovat. Když se o to pokusíme, tak se slova stávají pouze vyprázdněnými pojmy bez obsahu. Říká se tomu různě, ale podstatu tohoto prožitku žádný název ani vzdáleně nevystihuje.
Záblesk absolutna může trvat milisekundu v bezčasí, které je v danou chvíli věčností.
Ale jak v tom požehnaném stavu setrvat co nejdéle?
Stačí malá drobnost.
Je to stejně jednoduché jako nepomyslet, ani na zlomek sekundy, na růžového chameleona.
Škoda, že ho právě teď všichni máme před svým vnitřním zrakem.
V našem případě je tím růžovým chameleonem snaha o zachycení, ukotvení a pojmenování daného stavu ve chvíli, kdy jej právě prožíváme. Kouzlo ale spočívá v tom, že tento stav si lze podržet pouze tím, že se jej nepokusíme pojmenovat. Jakmile si totiž uvědomíme, že se jedná o záblesk vhledu do všeho bytí, tak v tu chvíli se rozplyne. Paradoxně, i když se budeme vědomě snažit jej nepojmenovat, efekt bude stejný. Mysl je ta zrádkyně. Jak se zapojí, začne se o cokoliv snažit a uvědomí si daný stav, tak je po všem. Jakákoliv snaha mysli o podržení daného stavu, o zakonzervování prožitku blaženosti, bude příčinou toho, že jej vzápětí ztratíme.
Ale to bychom nebyli lidé, abychom si něco tak úžasného nechtěli zopakovat. Prožitek jednoty si naneštěstí většina z nás neumí jenom tak jednoduše přivolat. Nelze si jej dát za cíl, kterého chceme dosáhnout. Pokud to uděláme, tak se vydáme na nekonečnou, sisyfovskou cestu, na výpravu za koncem duhy. Leda, že bychom si dokonale osvojili umění nezáměrného úsilí, což je asi jako pokoušet se namalovat bílou černotu. Můžeme jen doufat, že jednoho dne se to prostě znovu stane.
A jak poznáme, že se nám to opět děje?
Potřeba se ptát a všechny otázky zmizí. Prostě to budeme vědět.
Ale … jakmile to poznáme a pojmenujeme, tak v tu chvíli to … ztratíme.
Čím víc se potencialitou tohoto prožitku intelektuálně zabýváme, tím více nás láká, tím více o něj usilujeme a tím víc se mu vzdalujeme.
Jako v tom zenovém příběhu, kdy mladý muž vyhledal zenového mistra:
„Mistře, jak dlouho to bude trvat, než dosáhnu vysvobození?“ „Možná deset let,“ odpověděl mistr. „A když vynaložím velkou námahu, jak dlouho to potom bude trvat?“ ptal se žák. „V tom případě to může trvat dvacet let,“ řekl mistr. „Já se opravdu budu snažit být na sebe tvrdý. Chci dospět k cíli co nejrychleji,“ ujišťoval muž. „Pak,“ opáčil mistr, „to může trvat i čtyřicet let.“
Stačí se tedy nesnažit. A nezapomenout na to, že snažením se je i snaha o nesnažení se. Prostě to pustit a možná se to jednou přihodí. Nebo taky ne. To ale vůbec nevadí a není to důležité.
Už život sám o sobě je úžasný zázrak. Buďme tedy vděční za to, že jsme dostali možnost tu vůbec být a užívejme si naplno každou chvíli.
