Nevěříte? Zkuste dát na jednu jedinou, jakoukoliv otázku úplnou, stoprocentně správnou odpověď, ve které je vše jasné a ve které není ani zrnko pochybnosti.
Třeba na takové nevinné otázky jako: Proč slunce svítí? Proč je voda mokrá? Co je to oheň? Proč je obloha modrá?
Nebo na otázky, které se týkají naší existence vůbec: Jak vzniká život? Jak vůbec dojde k zázraku početí? Jak je možné, že se narodíme? Proč vidíme, slyšíme? Jak a čím se řídí naše tělo? Kdo nebo co organizuje všechny ty složité životní procesy, které se v nás odehrávají?
Když s odpověďmi a pokusy o jejich další, ještě podrobnější, rozumové vysvětlení, půjdeme stále víc a víc do hloubky, tak zjistíme, že
úplná, vše vypovídající odpověď neexistuje na nic.
„A proč?“,
ptají se malé děti stále dokola, znovu a znovu, v reakci na každou vaši odpověď. Po takovém desátém „A proč?“ dítěte v řadě při rozvádění jednoho tématu se dostanou se do úzkých i ti nejosvícenější rodiče či znalci dané problematiky a začínají úpět. Člověk tak lehce zjistí, jak málo něčemu pořádně a doopravdy rozumí. Ve skutečnosti nerozumíme vlastně ničemu. Často navíc jenom opakujeme něco, co jsme někde slyšeli, četli, dokonce snad i viděli, co většinou ale ani náhodou nemáme zvnitřněné.
Odpovědi obdržet můžeme, ale jen do určité, většinou hodně povrchní a zkreslující úrovně poznání.
Odpověď, kterou obdržíme, nebude nikdy všeobsažná. Někdy snad, možná, v tom lepším případě, bude obsahovat alespoň zrníčko pravdy.
Pokud půjdeme s hledáním odpovědi více do hloubky, tak vždy narazíme na…
tajemství a nepochopitelný zázrak.
A když zdánlivě rozkryjeme jedno tajemství, zjistíme, že se za ním skrývají další tajemství, ještě úžasnější a ještě méně pochopitelná.
I proto se s každým novým objevem a vynálezem vždy otevře ještě více nezodpovězených otázek a nových neznámých.
A co teprve ty zdánlivě nejobyčejnější věci.
Třeba takové semínko. Jak je možné, že z malého semínka vyroste obrovský strom? Co řídí ty myriády procesů s tím spojených? Jak ví semínko, co má dělat? Že se má zhmotnit právě do podoby mohutného stromu? Úplně stačí si nechat jen nějaké semínko, třeba semínko fazole, naklíčit. Stačí voda, vzduch a semínko a můžete sledovat zázrak skoro v přímém přenosu.
Vše je, na určité úrovni, nepochopitelný zázrak.
Jak řekl Albert Einstein:
„Existují pouze dvě cesty, jak žít svůj život: buď s vědomím, že nic není zázrak, nebo s vědomím, že všechno je zázrak“.
Kromě jiného řekl Einstein i tento zajímavý výrok:
„Představujete si možná, že se dívám zpátky na své životní dílo s klidným zadostiučiněním. Ale když se na to podíváme blíž, vlastně na něm nic není. Neobsahuje jedinou koncepci, jediné pojetí, o kterém bych byl přesvědčen, že přetrvá, a já se sám sebe ptám, jestli jsem vůbec na správné cestě. Jenže současníci ve mně vidí zároveň kacíře a zpátečníka, který, abych tak řekl, přežil sám sebe.“
Myslím, že těmito a jinými svými výroky, prokázal jedinečný vhled a moudrost mystika, který si klidně, jako budhistický mnich, rozmetá mandalu své celoživotní práce i přelomových hypotéz, které celý svět považuje za geniální.
Ostatně i mnoho jiných vědců, kteří zkoumají „hmotu“ na té nejnižší úrovni, s tím, jak postupně pokračuje jejich zkoumání hmoty do stále větší a větší hloubky, se propracovává ke stále větší pokoře a úžasu nad samotnou existencí.
Zjišťují, že základní stavební prvky hmoty se skládají z několika málo částic obklopených z 99,98% prázdnotou. Asi jako když rozsypeme několik semínek máku – „hmoty“ na prázdné fotbalové hřiště. Tyto „hmotné“ částice se navíc skládají z další prázdnoty a z ještě menších hmotných částic a ty se skládají…
Vypadá to, že prazákladem veškeré hmoty by mohla být nicota, ze které povstává vše.
Ve světě, ve které jsou hmota a takzvaná hmotná realita pouhou iluzí, se pak snaha o hledání odpovědí jeví poněkud úsměvně.
Vítejte v matrixu
A víte, že experiment australských vědců prokázal, že o tom, co se děje s částicemi v minulosti, se rozhoduje, až když jsou pozorovány a měřeny v budoucnosti? Do té doby realita neexistuje a je pouze abstrakcí, alespoň v mikrosvětě. Ten náš makrosvět je však tvořen právě tímto mikrosvětem. Je celkem zábavné, že vědci, kteří zkoumají realitu, zjišťují, že nic takového jako realita možná ani neexistuje.
Takže jak to je? Že bychom si snad v budoucnosti vytvářeli naši minulost?
No, minimálně v paměti si ji přece podle libosti přetváříme neustále. Každý jednotlivý člověk bude stejnou událost vnímat jinak oproti ostatním nejenom v tu danou chvíli, ale i v různých časových obdobích svého života. Naše paměť totiž tu zdánlivě jedinou „pravdivou“ verzi příběhu neustále přetváří.
Možná vás už také napadlo to, že ať se díváte na cokoliv, tak vždy je to pohled do minulosti, byť to může být jen pár milisekund, než k vám dorazí světlo odražené od pozorovaného objektu. Zhasne hvězda na nebi a my to zjistíme, a to i u těch hvězd, které jsou k nám nejblíže, až za několik let. Hvězda už dávno nesvítí, ale její světlo k nám stále putuje.
Hmmm. Pořád si ještě myslíte, že svět, který nás obklopuje, není pouhou iluzí našeho vnímání?
Co myslíte, existoval by svět bez nás? Kdoví. Dokázat to nejde. Ověřit si to nelze, protože pak by nebyl nikdo, kdo by to mohl ověřit a také nikdo, komu by to bylo možno potvrdit. Tak trochu začarovaný kruh.
Od kvantových fyziků již víme, že o realitě není možné cokoliv vypovědět odděleně od pozorovatele.
Přes hledáček kamery našeho zraku i přes vjemy našich dalších smyslů, a také přes filtr našich paradigmat, vnímáme svět a ve své mysli z něj skládáme právě ten svůj jedinečný filmový obraz světa. Obraz světa, který je podobně skutečný, nebo spíše neskutečný, jako ten na filmovém plátně.
Časem zjistíme, že mnohá vysvětlení a odpovědi jsou vlastně jenom pouhými popisy toho, jak různé věci jako pozorovatelé vnímáme. Pak už je jen krůček k tomu, abychom dospěli k závěru, že svět, ve kterém žijeme, je jen přelud naší mysli. Možná, že celý vesmír existuje jen v našich hlavách, které vlastně možná také neexistují.
Dokonce na to existuje i jedna vědecká, ano vědecká, představte si to, teorie, které se říká holografické paradigma a jež vychází z předpokladu, že naše takzvaně „hmotná“ realita je jen holografická iluze, kterou produkuje naše vědomí. Vědomí, které navíc samo existuje mimo nás a pouze vytváří zdání mozku. Stejně tak jako našeho těla a všeho kolem, co vnímáme jako fyzickou realitu. Vědecký svět tak „znovuobjevuje“ moudrost východních nauk, které tvrdí, že to, co vnímáme jako materiální svět je májá – iluze, pouhý přelud naší mysli.
V holografickém vesmíru lze strukturu takzvané reality libovolně měnit. Možné je úplně všechno. Od zázračných uzdravení přes různé projevy synchronicity až po transpersonální prožitky. Omezení toho, co je či není možné, si podle této teorie klademe pouze my sami v naší mysli. Holografické paradigma tak poskytuje i vysvětlení pro komunikaci mezi subatomárními mikročásticemi, které si klidně ignorují omezení daná rychlostí světla, časem nebo vzdáleností. V holografickém světě naší mysli je totiž vše navzájem propojeno a omezení daná časem a prostorem neexistují. Vlastně existují, ale jen v našich představách.
Že bychom si tedy snad svůj svět, jako jeho pozorovatelé, utvářeli sami?
Pro mnohé to může být poněkud znepokojivé zjištění, že si naši představu o světě, ve kterém žijeme, i svět samotný, můžeme také spoluvytvářet.
Je to ale přece úžasná představa, že jsme možná tvůrci celého vesmíru i našich vlastních životů a osudů.
Co myslíte?
