Je pátek odpoledne, asi před 40 lety. Jako téměř každý víkend vyrážíme s rodiči na chatu. Jedeme autobusem, protože auto nemáme. Všechno, co potřebujeme, si musíme nést s sebou. Od zastávky autobusu jsou to k chatě ještě 3 kilometry do kopce lesem. Před sebou tlačím kočárek s mojí nejmladší sestrou. Na chatu se všichni moc těšíme, zvláště pro nás děti je to jiný svět, plný dobrodružných her v lese a u přehrady. Na chatě nemáme zavedenou elektřinu, žádné rozvody vody ani topení. Večer si svítíme svíčkami a petrolejkami a baterka je luxus. Mamka vaří na kamnech nebo na plynovém vařiči. Topíme v krbu ručně nařezaným a naštípaným dřívím. Vodu si musíme ručně napumpovat ze studny. Ráno a večer se chodíme mýt do přehrady a když má voda alespoň kolem 16 °C, tak se chodíme i koupat. V zimě se voda na mytí musí nejdříve ohřát v hrnci na kamnech.
Čas tehdy plynul nějak jinak, pomaleji.
O prázdninách jsme chodili lesem, kolem přehrady a rybníka nakupovat do malé prodejny smíšeného zboží ve vesnici vzdálené pár kilometrů. V některé dny se vozilo pečivo, v jiné dny nanuky, někdy přivezli i špekáčky na opékání. Vždycky bylo na co se těšit. Několikahodinová cesta na nákup pro nás byla zároveň velké dobrodružství.
Na chalupě u babičky jsme také chodili nakupovat do ještě menší vesnice. Ve vesnici ani nebyl žádný obchod, ale pouze dvakrát v týdnu tam přijížděla pojízdná prodejna. Při čekání na autobus přestavěný na prodejnu potravin si lidé povídali a sdělovali si, co je nového. Odborník na komunikaci by nejspíše řekl, že místo komunikace na virtuálních sociálních sítích tehdy probíhala přímá sociální interakce skutečných lidí v reálném čase a prostoru. To čekání se někdy celkem pěkně protáhlo, protože řidič pojízdné prodejny dodržoval časový řád jen velmi přibližně. Hodina sem, hodina tam, tehdy to nikdo moc neřešil. V zimě bývalo také na cestě do vesnice spoustu sněhu, nákup jsme táhli na saních a často se museli prodírat závějemi. Cestou zpět jsme ukousávali z ještě teplého, křupavého chleba. Tu úžasnou vůni a výbornou chuť cítím dodnes.
Životní tempo bylo poklidné a tok času se jen tak líně převaloval.
Jak je to možné? Čím to vlastně bylo?
Dětství a relativita času
Tak předně jsem byl tehdy ještě dítětem. Fenomén rozdílné rychlosti vnímání času v dětství a v dospělosti, s tím, jak nám přibývají léta, udivuje snad každého, kdo už má nějaký ten křížek za sebou.
Vzpomínáte si na to, jak jste se jako malí těšili na vánoce a pouhých 14 dní do vánoc se vám jevilo jako nekonečně dlouhých? I to čekání na štědrovečerní večeři se neskutečně táhlo. Mysleli jste si, že večer s rozdáváním dárků pod stromečkem snad už ani nenastane.
A dnes, řekněme, že je vám 30, 40 nebo 50 let, máte o vánocích pocit, jako kdyby ty minulé byly snad teprve před pár týdny nebo dokonce dny? Cože? To už je zase další rok za námi? Čím jsme starší, tím jako by nám čas plynul stále rychleji.
Je vám 30 a najednou, sotva se nadechnete, je vám 40. Pěkná zrada.
Čas najednou letí jak splašený. Jak je to možné? Jak to, že nám jako dětem plynul čas pomaleji?
Možných vysvětlení je více, ale největší roli nejspíš hraje rozdíl ve vnímání času způsobený různě dlouhým obdobím, které již uplynulo od doby, kdy jsme přišli na tento svět a které již máme takzvaně za sebou.
Pokud jsou vám 2 roky, tak 1 rok představuje polovinu vašeho života.
Pokud je vám 30 let, tak 1 rok představuje 1/30 vašeho života.
Je-li vám 60, tak se 1 rok smrskne na 1/60 života.
Stejný, časově omezený úsek tedy budeme v různém věku vnímat jako různě dlouhý a s postupujícím věkem jako čím dál tím kratší.
Někde někdo spočítal, odhadl, nějak vydedukoval, no, možná si to i vymyslel, že období do svých 16 let subjektivně vnímáme z hlediska plynutí času jako mezník poloviny svého života, i když se dožijeme třeba 80 a více let.
Technický pokrok a paradoxní zákon zrychlování času
Technické vynálezy většinou urychlí, zkrátí, zjednoduší, usnadní nebo zefektivní nějaký postup či proces nějaké dříve zdlouhavé, namáhavé a časově náročné aktivity. Vezměte si třeba takový vývoj dopravy nebo komunikačních technologií.
Je však smutným paradoxem, že technologie, které cokoliv urychlují a takzvaně šetří náš čas, zároveň naše subjektivní vnímání plynutí času zrychlují.
Technologie prostě nějakým záhadným způsobem činí náš život více hektickým. Jako by nás pokrok nutil žít v neustále se zrychlujícím poklusu. Něco za něco. Navíc v mnoha případech mají vynálezy, které měly původně sloužit k úspoře času, dokonce opačný efekt.
Třeba takový e-mail, sms zpráva nebo on-line chat. Ta rychlost oproti klasickým pohledům a dopisům, že? Ale šetří doopravdy těch 10, 50 nebo 100 e-mailů denně, z toho často polovina od spamových robotů, ve schránce váš čas nebo vás v konečném důsledku spíše časově zatěžují?
Moderní komunikační prostředky a média – televize, internet, sociální sítě, chytré telefony vytvářejí určitou tenzi, psychické i časové pnutí. Mnozí, místo skutečných vztahů a prožitků, prožívají svůj život na virtuálních sociálních sítích. Na skutečný život pak již jaksi nezbývá čas.
Umožňuje-li nějaká technologie příliš snadnou komunikaci, pak má užívání této technologie tendenci k inflačnímu nadužívání. Místo dvou dopisů týdně v poštovní schránce, tak denně rozešlete desítky či stovky zpráv v online chatu.
A co třeba takové auto? To je přece obrovské urychlení času při přemísťování se z místa na místo. Za stejnou dobu toho projedete 20krát více a rychleji, než kdybyste šli pěšky. Jste však díky možnosti rychlejších přesunů více klidní, máte více času? Spěcháte a honíte se méně nebo je to ještě mnohem, mnohem horší a dokonce překračujete povolenou rychlost, protože už zase nestíháte?
Vliv prostředí
Jsou místa na zemi, kde život i čas plyne různým způsobem. Jinak plyne život na vesnici, a jinak v moderním velkoměstě. Zdá se, že čím více lidí žije nahuštěno na určité ploše, zvláště v moderních, rozvinutějších státech, tím hektičtějším tempem života se dané místo vyznačuje. Všimli jste si, jak lidé chodí ve velkých městech? Třeba v Praze?
Téměř všichni lidé v produktivním věku tu chodí velmi rychle, stále někam spěchají, mnozí skoro nebo doslova běhají. Provozují jakousi polozávodní rychlochůzi, je na nich patrné určité vnitřní napětí. Kdo chodí pomalu, jako by patřil do jiného světa. Lidé dobíhají tramvaj nebo metro, aby stihli naskočit do soupravy, která již zavírá dveře, protože další spoj jede „až“ za 2 minuty. Rychlá, moderní doprava zrychluje život.
A jak plyne život v nějaké zapadlé, bohem zapomenuté vísce? Lidé se pohybují pomalu, nikam nespěchají. Návštěvníkovi z města se zdá, že vesničané se snad téměř plouží, jako by ani neuměli chodit rychleji. Takové plýtvání časem, že? Pobíhat uvidíte na vesnici nanejvýš malé děti, když si hrají.
Podobně dopadne srovnání životního tempa v takzvaně vyspělých zemích, kde se žije stále rychleji, se zeměmi třetího světa, kde život plyne pomaleji a čas jako by se zastavil nejenom z hlediska technologického pokroku, ale i doslova.
Zrychlování světa
Mnozí myslitelé a badatelé jsou přesvědčeni, že vývoj naší společnosti, technologií i úrovně vědomostí není plynulý, ale jde skoky v geometrické řadě tak rychle kupředu, že se blížíme k bodu takzvané singularity, k bodu, kdy se rychlost změn přiblíží nekonečnu. Je to bod, který nelze nějak přesněji definovat, ale ať už by znamenal cokoliv, tak by šlo o velmi dramatickou změnu světa, tak jej doposud známe. No, ona už asi nejspíš tak trochu probíhá. To, jak se náš svět změní, jakým směrem se bude ubírat další vývoj, zatím nikdo příliš netuší a předvídat se dá snad jedině nepředvídatelné. Může to znamenat cokoliv. Nadvládu strojů, které nás předstihnou svojí inteligencí. Objevy a vynálezy, které způsobí revoluci ve všem, co jsme doposud znali. Vymazání lidského pokolení z povrchu zemského. Anebo také vývojový skok lidstva na novou, osvícenou úroveň vědomí a vnímání.
Než se tak stane, tak bychom se mohli pokusit zvolnit tempo svého života běhu a najít tak větší klid ve své mysli. Naučit se umění být sám se s sebou i sám sebou.
Pokrok nám sice šetří čas a usnadňuje dříve mnohdy úmornou dřinu, ale zadními vrátky se vždy zase přikrade a ušetřený čas nám ukradne tím, že zrychlí jeho plynutí.
Myslete na to, až si zase budete pořizovat nějakou moderní vychytávku, která má údajně šetřit váš čas.
Zkuste taky třeba jeden týden chodit pěšky místo ježdění autem. Nebo na pár dní odložte svůj chytrý telefon. Možná budete zpočátku pociťovat abstinenční příznaky, ale uvidíte, že čas začne plynout najednou tak nějak jinak.
Jo, a vypněte si už konečně taky ten internet.
